Nezákonné války
Zde chci publikovat své výpisky z této knihy. Protože nechci poškodit autora, ani nakladatelství Grada, rozhodl jsem se to vyřešit výpisky, kde je stručně popsán obsah stránky/stránek. Je to tedy pojato podobně, jako například vysokoškolské práce.
Toto dílo má za cíl vnést trochu kritického myšlení všem čtenářům, kteří jsou ochotni si připustit, že svět a lidé v něm nejsou černobílý. Pokud postrádáte kritické myšlení a máte rádi černobílý svět, pak s největší pravděpodobností bude obsah této stránky pro Vás utrpením. Proto doporučuji sledovat mainstreamová média a žít dále v nevědomosti (nevědomost je přeci sladká). Lidem co už poznali, že je rozdíl mezi tím co je skutečné a co je pravda přeji hezké čtení.
Úvod
Str. 13 - platí celosvětový zákaz válek, z tohoto zákazu jsou jen 2 výjimky: 1. platí právo na sebeobranu (napadená země se smí bránit), 2. smí být proti některé zemi vedená válka na základě výslovného mandátu Rady bezpečnosti OSN. "...masová média si nedovolí označit politiky, kteří vedou bez mandátu OSN útočné války, jasně a zřetelně za zločince."
Str. 14 - "...váleční zločinci ze států NATO nesou spoluvinu na uprchlické krizi, protože se vždy doslechne pouze o kriminálních činitelích,..."
Str. 21/22 - "Na pováženou je, že v Radě bezpečnosti má nadměrně silné zastoupení vojenská aliance NATO." Rada bezpečnosti OSN sestává z pěti stálých členů s právem veta a deseti nestálých členů, volených na dvouleté období a postrádajících právo veta. Usnesení Rady bezpečnosti jsou pro všechny členy OSN závazná, pokud rezoluci podpoří nejméně 9 z 15 členů Rady a žádný ze stálých členů neuplatní právo veta. Dominantními stálými členy Rady bezpečnosti jsou členské země NATO - USA, Velká Británie a Francie (zbývající členové jsou Rusko a Čínská lidová republika). Z tohoto prostého přehledu je jasné, že je prakticky nemožné, aby Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci legitimující válku proti členovi NATO - díky právu veta. Tedy zájmy NATO a jejích členů jsou zastoupeny nadproporčně. Ve Valném shromáždění nemá nikdo právo veta, navíc rezoluce Valného shromáždění OSN mají pouze doporučující charakter a nejsou závazné.
Založení NATO v roce 1949
Str. 26 - útočné války NATO - Srbsko 1999, Afghánistán 2001, Irák 2003, svržení Kaddáfího a bombardování Sýrie 2011.
Str. 26 - po skončení studené války se NATO ještě více rozšířilo směrem na východ. Dnes má 28 členů (zakládalo jí 12 členů).
Str. 27 - Nejmocnějším členem NATO jsou Spojené státy. "Jedinou mezinárodní organisací, která kdy fungovala, je NATO, a sice proto, že je to vojenská aliance a nachází se pod naším velením" Richard Nixon. Evropští členové NATO si nechtějí přiznat, že jsou vazaly USA, proto se tento fakt snaží maskovat tím, že úřad generálního tajemníka NATO dělal vždy občan z Evropy. Avšak opravdovou moc v rozhodování má vrchní velitel pro evropské teritorium. Tímto si USA zajišťuje dominanci v NATO. Osoba vrchního velitele se na rozdíl od generálního tajemníka neobjevuje tolik v médiích a tudíž není pro veřejnost, tak viditelná. Za plánování, přípravu a vedení všech válek v režií NATO je odpovědný SACEUR (vrchní spojenecký velitel v Evropě). Prvním člověkem na tomto postu byl Dwight Eisenhower, pozdější prezident USA, který stál za svržením vlády v Íránu. Dalším známým se stal Lyman Lemnitzer, jenž v roce 1962 navrhoval operaci Northwoods (inscenovaný útok Kuby na americké lodě a z tohoto zločinu obvinit Kubánce, následně pak ospravedlnit invazi na Kubu).
Str. 28 - NATO vede tajné války, např. v roce 1990 vešlo ve známost, že NATO budovala v Evropě tajné armády určené pro působení v týlu nepřítele. V případě sovětské invaze měli bojovat za nepřátelskými liniemi. Také v době míru bylo jejich úkolem ve státech NATO aktivně působit proti komunistům a socialistům, pokud by tito byli dostatečně silní, aby dokázali ohrozit NATO, tak říkajíc "zevnitř". V NSR byli do této armády verbováni důstojníci s esesáckou minulostí , garantující jejich protikomunistický postoj. Obyvatelé, ani mnozí poslanci o této tajné činnosti NATO v dotčených zemích nevěděli. Tyto tajné armády NATO byly zapleteny do zločinů jako jsou teroristické útoky, státní převraty, mučení, apod. To byl také důvod proč parlament EU v roce 1990 požadoval vyšetření činnosti tajných armád ve všech členských zemích NATO (moje pozn. odtud tedy můžeme tušit, kde se berou mnohé tzv. "teroristické" útoky proti Evropanům - útoky v Madridu, londýnské metro,...). Vyšetřování bylo organizací NATO zablokováno a nikdy se neuskutečnilo. Sám autor knihy Dr. Daniele Ganser, nikdy nedostal souhlas dostat se k materiálům, týkajícím se této problematiky. NATO tedy v žádném případě není transparentní organizací, ani nijak demokraticky organizované. Je zde přísná hierarchie, která dbá na mlčenlivost, hlavně pak když se jedná o těžké zločiny.
Str. 29 - "Ve skutečnosti tato organizace není nezbytná. Objektivně viděno se dnes jedná o nástroj americké zahraniční politiky, americké světové strategie." Helmut Schmidt - spolkový kancléř NSR.
Impérium USA
Str. 31 - "Americké impérium je také s více než 30% podílem na trhu největším vývozcem zbraní - před Ruskem, Čínou, Francií i Velkou Británií. Je znepokojivé, že podle zkoumání stockholmského Institutu pro mírový (SIPRI) výzkum pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN, kteří vlastně odpovídají za světový mír, je zároveň pěti největšími exportéry zbraní na světě. Stálí členové Rady bezpečnosti profitují z toho, že někde vypukne válka, protože v důsledku toho vzroste jejich export zbraní do krizového regionu. Vedle pěti mocností s právem veta patří podle údajů SIPRI do desítky největších vývozců zbraní na světě ze států NATO také Německo, Španělsko, Itálie a Nizozemsko.
Str. 31 " Vedle nejvyšších vojenských výdajů mají USA rovněž více než 700 vojenských základen, rozmístěných po celém světě, mezi jinými také v Německu - jako je Ramstein, proti kterému německé obyvatelstvo opakovaně demonstruje, protože je odtud koordinováno nasazení dronů.
Str. 32 "Byla kdysi doba, že se dal imperialismus poměřovat podle počtu kolonií. Americkou verzí kolonie je vojenská základna..." Chalmers Johnson (prof. politických věd v Kalifornii)
Str. 32 "Celkem vzato existují také oficiální dokumenty, vypovídající o tom, že USA jsou v období po druhé světové válce odpovědny za smrt 20 až 30 milionů lidí."
USA jsou oligarchií
Str. 33 " Autoři studie, profesoři Martin Gilens a Benjamin Page, dospěli k závěru, že politiku v USA řídí menšina superboháčů, zatímco průměrní Američané mají jen málo možností, jak politiku ovlivnit. To jsou klasické příznaky oligarchie, tedy vlády menšiny (oligoi).
Str. 33 " Podle amerického historika Erica Zuesseho je závěr, že USA jsou oligarchií a vůbec ne demokracií správný. Americká demokracie je jen podvodem a vytíráním zraku a je úplně lhostejné, jak často oligarchové, kteří naší zemi vládnou a kontrolují média tvrdí opak, napsal Zuesse v časopisu Counterpuch.
Str. 35 "Z dostupných historických dokumentů jasně vysvítá, že všichni členové NSC (Rada národní bezpečnosti) vždy usilují o zachování, nebo zvětšení moci amerického impéria. K tomuto účelu používají také lží a násilí. Žádný člen NSC ještě nikdy nenavrhl vyklizení všech amerických vojenských základen a omluvu zemím, které byly bez mandátu OSN bombardovány."
Str. 35 Parlament (Kongres) USA - 2 komory - Senát (100 členů) a Sněmovna reprezentantů (435 poslanců). 100 senátorů vlastní podle aktuálních údajů soukromý majetek v průměrné hodnotě 3 mil. dolarů (zdroj: Mathias Brockers a Paul Schreyer). Poslanci jsou sice o něco chudší, přesto však v Kongresu představují milionáři většinu.
Str. 35 Téměř 50 mil. Američanů dostává od státu poukázky na jídlo (Food Stamps).
Str. 36 Dojem autorů je takový, že střední a dolní vrstvy obyvatel USA mají velmi špatný přehled o světě. Většina těchto lidí neovládá cizí jazyk(y) a nerozezná Švýcarsko od Švédska, natož pak kde se země nacházejí. O válkách USA jsou pak tito příslušníci velmi špatně informováni - věří tomu, že mnohé americké války nejsou vedeny ve vlastním zájmu, nýbrž ve snaze pomáhat jiným lidem a prosazovat svobodu a demokracií, protože přesně to jim denně vyprávějí americká média kontrolovaná elitou.
Str. 39 Definice zločinu Agrese: Všichni členové se ve svých mezinárodních vztazích vystříhají jakékoliv hrozby silou nebo použití síly jako prostředku namířeného proti územní celistvosti, či politické nezávislosti jiného státu nebo jiným způsobem neslučitelného s cíli OSN.
Str. 41 Definice válečného zločinu: Za válečné zločiny jsou označovány zločiny spáchané v době války.
Str. 41 Definice zločinu proti lidskosti: Pod tímto termínem se rozumějí rozšířené a systematické útoky proti civilnímu obyvatelstvu. (Úmyslné vraždění, vyhlazování, zotročování, vyhánění, znásilňování, mučení, apartheid ( oddělování - označení pro politiku rasové segregace ) a účelové mizení osob.
Str. 42 Definice genocidy: Vyvražďování národů - podle mezinárodního trestního práva nejhorší zločin. Je nepromlčitelné! Vyvražďování národů vyznačuje úmysl přímým, nebo nepřímým způsobem "úplně nebo částečně zničit určitou národní, etnickou, rasovou, nebo náboženskou skupinu".
Str. 44 Benjamin Ferencz - americký právník sbírající důkazy o válečných zločinech nacistů, pronesl toto "Je pro mne velkým zklamáním vidět, že moje vláda je dnes hotova udělat něco, za co jsme věšeli Němce jako válečné zločince" Benjamin Ferencz.
Str. 45 USA chtěli zabránit vzniku mezinárodního soudu v Haagu a vyvinuli nátlak. Chtěli stíhání válečných zločinců před soudem podmínit právem veta v OSN.
Str. 47 "V roce 2002 přijal americký parlament tzv. Zákon na ochranu příslušníků amerických služeb (American Service-Members Protection Act), uvedený v platnost v srpnu 2002 americkým prezidentem Georgem W. Bushem. Tento zákon americkým občanům výslovně zakazuje součinnost s Mezinárodním trestním soudem a zmocňuje amerického prezidenta nařídit vojenskou operaci k osvobození amerických občanů, kteří by se eventuálně museli před tímto tribunálem v Haagu zodpovídat"
Nezákonná válka proti Íránu v roce 1953
Str. 50 - Írán sice patřil k zakládajícím členům OSN, ale přesto jej toto nedokázalo uchránit před CIA (tajná služba USA) a MI6, které zorganizovali nezákonný puč v roce 1953.
Str. 50-52 - Britská společnost Anglo-Iranian Oil Company (AIOC) později BP (British Petroleum) ovládla těžbu ropy v Íránu. Většina zisku z těžby neplynula do Teheránu, ale do Londýna (v roce 1948 činili příjmy z ropy 61 mil. liber - 28 mil. liber získalo britské min. financí, ale jen 9 mil. liber získal Írán). Proto premiér Mosaddek a parlament uvedli v zákon znárodnění íránské ropy.
Str. 52-53 - Za svržením Mosaddeka stojí AIOC a Churchill, kteří nejdříve žádali o pomoc s pučem Trumana, kde však neuspěly. Až u nástupce Eisenhowera uspěly. V CIA vypracoval plány na svržení Kermit Roosevelt. Členové NATO - USA a Velká Británie ( Dwight D. Eisenhower a Winston Churchill) porušili Chartu OSN a svrhli legitimní íránskou vládu.
Tato operace má označení "Ajax".
Str. 54 - CIA si najal na puč zaplacená rváče a lidi, kteří měli v zemi vyvolat dojem nepokojů. Zároveň CIA i MI6 vytvořili mnoho teroristických útoků, které měly být připisovány Mosaddekovi a komunistům.
Str. 55 - Okamžitě po svržení Mosaddeka došlo ke zrušení zestátnění íránské ropy a USA za odměnu na účasti puče dostali podíl v ropném konsorciu 40%, 40% měli Britové a zbytek jiné koncerny.
Nezákonná válka proti Guatemale v roce 1954
Str. 58 - Rovněž zakládající člen OSN. USA s právem veta nerespektovaly zákaz použití síly v Radě bezpečnosti OSN. Nakonec v roce 1954 svrhli guatemalskou vládu a zároveň lživou kampaní sabotovaly akceschopnost OSN.
Str. 58 - Guatemala měla agrární ekonomiku, přičemž 70% půdy mělo ve svém držení 2% pozemkových vlastníků.
Str. 59 - Arbenz chtěl vyvlastnit půdu nad 270ha, avšak s finanční náhradou.
Str. 59 - S realizací pozemkové reformy začal krátce po svém zvolení - mezi 100 000 bezzemků rozdělil obrovské (dosud neobdělávané) zemědělské půdy.
Str. 59 - Tímto krokem proti sobě poštval mnoho bohatých a hlavně společnost z USA - United Fruit Company (dnes se jmenuje Chiquita a je to jeden z největších producentů banánů na světě). Tato společnost měla ve Washingtonu rovněž mocné přátele - např. akcionářem této společnosti byl ředitel CIA Allen Dulles, atd. Předseda Rady národní bezpečnosti Robert Cutler, který tajné operace schválil seděl ve správní radě United Fruit (odhalil novinář z USA Warren Hinckle). Tedy akcionáři United Fruit byly titíž lidé, kteří obsazovali rozhodující pozice ve vládě USA.Spolu s prezidentem Eisenhowerem rozhodli státní tajemník a akcionář John Foster Dulles a ředitel CIA a akcionář Allen Dulles, že Arbenz musí být svržen.
Str. 59 - Richard Bissell - řídil operaci na Arbenzovo svržení a byl to právě tento muž, jež ujišťoval o pár let později prezidenta Kennedyho, že invaze v Zátoce sviní na Kubě skončí úspěchem.
Str. 60 - "Guatemala se snažila nakoupit někde zbraně pro svoji armádu, protože Spojené státy je odmítaly Arbenzově vládě prodat. Podařilo se jim také přesvědčit ostatní členské země NATO, aby Guatemale žádnou výzbroj neprodaly. Guatemala měla již téměř uzavřen zbrojní kontrakt v Dánsku, ale jeho vláda nechala obchod na poslední chvíli padnout."
Str. 60 - Guatemala se tedy pokusila získat zbraně v jiných zemích jako bylo Švýcarsko, Mexiko a Argentina. Švýcarsko sice nakonec jednu zásilku do Guatemaly odeslalo, avšak loď byla úřady USA zadržena v newyourském přístavu a do cíle nikdy nedorazila. Proto se vláda Guatemaly obrátila na Československo, které nakonec zbraně dodalo. Zbraně z Československa dorazily v roce 1954 do cíle úspěšně. Vláda USA blokovala všechny ostatní cesty pro zbraně, kromě prokomunisticky orientovaných zemí. Proto když Guatemala nakoupila zbraně v Československu, tak USA použila tuto dodávku jako "důkaz" hrozby sklouznutí Guatemaly ke komunistickému táboru.
Str. 61 - Nezákonná válka USA proti Guatemale začala 18.června 1954. Tento akt zakazovala nejen charta OSN, ale také Charta Organizace amerických států (OAS) ratifikovaná v roce 1951 v Bogotě. CIA se však ani jednou chartou nezatěžovala a na území Guatemaly vtrhly ze sousedního Hondurasu bandy vyzbrojené CIA, letectvo bombardovalo přístavy, vojenská zařízení, školu, mezinárodní letiště a různá guatemalská města. Rozhodující ovšem bylo, že rozhlasový vysílač řízený CIA aktivně šířil pověsti o povstalcích, vynořujících se ve stále větších počtech ve všech oblastech země. Tyto historky byly sice přehnané, ale informační válka fungovala s vzbuzovala v prezidentovi Arbenzovi mylný dojem, že musí čelit značné přesile. Propaganda CIA učinila údernou sílu povstalců větší, než ve skutečnosti byla. Tuto psychologickou válku řídil pracovník CIA Howard Hunt. Právě tento muž byl specialistou na nelegální tajné operace a o mnoho let později v průběhu volebního boje v roce 1972 organizoval vloupání do centrály Demokratické strany v budově Watergate. V případě aféry Watergate, byl tento muž odsouzen na 33 měsíců do vězení, avšak za mnohem těžší zločiny v jejichž důsledku zemřeli lidé konal z pověření amerického impéria a nebyl za ně v USA potrestán. USA striktně rozlišují mezi národním a mezinárodním právem.
Str. 62 - Zatímco invaze do Guatemaly byla v plném proudu, obrátila se vláda okamžitě na OSN se žádostí o pomoc. Času bylo málo, protože mnozí důstojníci Arbenzovi armády se zdráhali útok, řízený CIA, odrazit a někteří dokonce vyhrožovali přeběhnutím na stranu protivníka. Arbenz byl zahnán do kouta, proto se pokusil vyzbrojit civilisty, kteří ho podporovali. Armádní důstojníci tomu však zabránili. CIA nic neponechala náhodě. Dne 20.6. 1954 (útok začal 18.června 1954) zasedla Rada bezpečnosti OSN a velvyslanec USA Henry Lodge ji pokrytecky ujišťoval o nevině své země. lživě prohlašoval, že se jedná o "revoltu Guatemalců proti Guatemalcům". Lodge dále lhal o "velkém znepokojení vlády Spojených států" a ruku v ruce s tím ujišťoval že USA "nemají s děním v Guatemale nic společného".
Str. 62 - Tvrzení o tom, že by prezident Eisenhower nikdy nesvrhl řádně zvolenou vládu, bylo ovšem jasnou lží, protože přesně to udělal před rokem v Íránu Mosaddekovi. Přestože proti této lži protestovala protestovala Guatemala i Sovětský svaz, tak se podařilo USA přesunout celou záležitost na půdu OAS (Organizace amerických států), která potřebovala mnoho času na reakci, což pochopitelně nikoho nepřekvapilo.
Str. 63 - Když se Guatemalská vláda obrátila znovu (25.června 1954) na Radu bezpečnosti OSN, bylo již téměř celé její území v rukou povstalců. USA argumentovali tvrzením, že se Rada bezpečnosti již nemůže touto věcí zabývat, protože byla předána do kompetence OAS. Sovětský svaz znovu protestoval a trval na tom, že je povinností Rady bezpečnosti je chránit napadený stát. Přesto se tato věc nedostala na pořad jednání. Členové NATO - Velká Británie a Francie (byly pod tlakem Eisenhowera a Dullese) se zdržely hlasování s vědomím, že v takovém případě nebude k prosazení záležitosti na pořad jednání dostatek hlasů. Protože členové NATO a zároveň Rady bezpečnosti OSN postupovaly v tomto spiknutí ve vzájemné součinnosti, nedokázala OSN nezákonnou válku CIA v Guatemale zastavit.
Str. 63 - OAS si dala na čas a do Guatemaly dorazila až 30.6. 1954, tedy 3 dny po Arbenzově odstoupení. Toto zpoždění bylo předem naplánováno. Zároveň generální tajemník OSN byl intrikami USA a bezmocností OSN nanejvýš rozezlen. Pro OSN byla změna režimu v Guatemale katastrofou a tuto organizaci zdiskreditovala.
Str. 64-65 - Ernesto "Che" Guevara velmi ovlivnila událost v Guatemale a zradikalizovala jeho názory, zejména v tom, že mezinárodní právo ani OSN nedokáží ochránit malé státy. Přestal věřit v nenásilný odpor proti bezpráví i v možnost ochrany malých zemí.
Str. 65 - Kvůli účasti na Kubánské revoluci USA Che Guevaru velice bedlivě sledovaly a když opustil Kubu, tak se jej rozhodli odstranit. V červnu 1967 vyslaly Spojené státy 16 mužů ze Zelených baretů a společně s velením bolivijské armády vytvořili 2. prapor Rangerů, který měl s podporou CIA najít a zavraždit Che Guevaru. Prezident USA Lyndon Johnson byl o vývoji průběžně informován.
Nezákonná válka proti Egyptu v roce 1956
Str. 69 - 74 - 29.října 1956 zaútočili izraelská vojska podle plánu na Egypt a obsadila Sinajský poloostrov. USA rychle rozpoznaly oč jde a svolaly na 30. října mimořádné zasedání Rady bezpečnosti OSN. OSN podle USA musí ihned zasáhnout, aby Izrael stáhl svá vojska z egyptského území. Tento čin kromě Egypta a USA odsoudila i Jugoslávie, Írán a Čína. Izrael toto na půdě OSN nepopřel, avšak argumentoval sebeobranou na zničení táborů fidájínů (z těchto základen jsou vedeny útoky na území Izraele). Toto tvrzení odmítl sovětský velvyslanec v OSN Sobolev, který prohlásil, že dle faktů jde jasně o agresi ze strany Izraele a poukázal, že v pozadí tohoto aktu stojí Francie a Velká Británie. Dále uvedl, že podle denního tisku chtějí obě tyto země poslat do oblasti svá vojska, což je ovšem bez mandátu OSN nepřípustné. Francie a Velká Británie pokrytecky lhaly a byly jasně proti stažení vojsk. Přesto velvyslanec USA Lodge nechal hlasovat o rezoluci (30. října 1956), že mají být Izraelská vojska okamžitě stažena z egyptského území. Francie a Velká Británie zahájili 5. listopadu 1956 vylodění vojsk. K zastavení této agrese vyzval jak Washington, tak Moskva. Tím byla porážka Velké Británie a Francie zpečetěna. Dne 6. listopadu 1956 zastavili Francie a Velká Británie palbu. Rovněž Izrael se musel stáhnout. Avšak mír nevydržel dlouho, neboť 5. června 1967 vypukla mezi Izraelem a Egyptem 6-ti denní válka.
Str. 74 - Povstání v Maďrsku - vypuklo současně se Suezskou krizí a v jehož průběhu byla Rada bezpečnosti OSN opět zablokována a to tentokrát Sovětským svazem. Díky právu veta, tak Sovětský svaz přesunul těžiště jednání do Valného shromáždění jehož rezoluce nejsou závazné a tak z celého problému vybruslil. Nicméně Valné shromáždění OSN vyslalo své pozorovatele do Maďarska. Tito pozorovatelé nebyly do Maďarska vpuštěni. OSN opět jen přihlíželo.
Str. 75 - "Skutečnost, že Sovětský svaz nemilosrdně rozdrtil maďarské povstání, zapadala do obrazu "zlých Rusů," uvedl švýcarský pamětník Karl Hotz.
Str. 75 - " Nezákonná válka členských zemí NATO - Francie a Velké Británie - proti Egyptu i veto které uplatnily v radě bezpečnosti OSN, naproti tomu v Evropě upadly v zapomenutí, mimo jiné i proto, že se k obrazu zlý Rusů nehodí. Toto v roce 2009 otevřel na půdě Rady bezpečnosti OSN prezident Libyje Muammar Kaddáfí. Připomenul, že 2 země se stálým členstvím v Radě bezpečnosti a právem veta napadly členský stát OSN."
Nezákonná válka proti Kubě v roce 1961
Str. 77 - Kuba byla zakládajícím členem OSN. OSN však neochránila Kubu, před invazí amerického impéria v Zátoce sviní.
Str. 77 - Dne 10. března 1959 konstatovala Rada národní bezpečnosti na tajném zasedání v Bílem domě, že je třeba hledat cesty, jak "přivést na Kubě k moci jinou vládu". Tím byl dán jasný signál pro zahájení tajné války proti Kubě. Eisenhower pověřil CIA, aby organizovala, financovala, cvičila a vyzbrojovala kubánské exulanty k sabotování Castrovy revoluce. Toto bylo opět nelegální a proti OSN. Všichni členové Rady národní bezpečnosti si toho byli vědomi, ale nijak je to netrápilo. Vždyť Castro ohrožoval "národní" zájmy impéria.
Str. 77 - Ústředním tématem Castrova revolučního programu byla pozemková reforma, která vyvlastňovala majetek amerických firem. Kubánci sice zaplatili americkým investorům odškodné, ale investoři si stěžovali na nedostatečnou kompenzaci.
Str. 78-79 - Pracovník kubánského Institutu pro agrární reformu uvedl že United Fruit Company (ano ta společnost, co stála v pozadí převratu v Guatemale) bude odškodněna pouhými 6 miliony dolarů vyplacenými s dvacetiletou zárukou, "protože naše vláda není složena z hlupáků". Spojené státy z vykořisťování Kuby po mnoho let těžily. Proto je nízké odškodné oprávněné.
Str. 79 - Kubánské hospodářství bylo zranitelné, protože Kuba měla jediné odbytiště - USA. Vývozním artiklem byla cukrová třtina, proto Castro pohrozil - pokud Kongres omezí dovoz kubánského cukru tzv. cukrovou kvótou, pak veškeré vlastnictví Yankeeů až po floky v jejich botách bude vyvlastněno, pokusí-li se nás hladem donutit k rezignaci. Washington toto nevzal na vědomí a dne 31. března 1961 snížili USA cukrovou kvótu na nulu. Kuba tedy nemohla do USA prodávat žádný cukr. Kuba tedy musela pro svůj artikl hledat nové odbytiště a našla jej v Číně. Zatímco se vztahy mezi USA a Kubou ochlazovaly, tak v zemích komunistického tábora se naopak prohlubovaly. Sporu Kuby a USA využil Sovětský svaz k vybudování sféry vlivu v oblasti Karibiku. Přišli s nabídkou ropy za kubánský cukr. Castro to považoval za dobrý obchod. Avšak ropné koncerny z USA odmítali zpracovávat sovětskou ropu. Castro nejdříve koncerny varoval a když to nepomohlo, tak je vyvlastnil.
Str. 79-80 - Toto neuniklo prezidentu USA, ani CIA a protože Kuba mohla dát příklad i dalším zemím Latinské Ameriky, bylo nutné začít pracovat na svržení Castra a to za pomocí kubánských emigrantů na Floridě.
Str. 80 - V říjnu 1959 svrhly americké letouny na Kubu první zápalné bomby, které způsobily požáry polí s cukrovou třtinou i cukrovarů. Jeden ze strojů se shodou okolností zřítil. Ministerstvo zahraničí USA následně ujišťovalo, že se tak stalo bez vědomí americké vlády. Castro se však nehodlal vzdát. V polovině roku 1959 začal jeden ze členů Castrovi vlády sondovat možnosti nákupu vojenského materiálu v Itálií, Švýcarsku, Spolkové republice Německo a Izraeli. Podařilo se mu nějaké zbraně nakoupit v Itálií, ale tlak Washingtonu na členy NATO zabránil dalším prodejům. V březnu 1960 odmítlo americké ministerstvo obchodu udělit americkým firmám licenci k prodeji vrtulníkům na Kubu. Poté se Kubánci obrátili na Moskvu a dosáhli dohody. Koncem roku 1960 dorazili na Kubu první dodávky zbraní ze Sovětského svazu.
Str. 80-81 - Svržení zápalných bomb na Kubu bylo přirozeně aktem nezákonné války, byť i nízké intenzity. Kuba si to nedala líbit a obrátila se 11. července 1960 na předsedu Rady bezpečnosti OSN dopisem, ve kterém protestovala proti "opakovaným narušením kubánského vzdušného prostoru, ztrátám na lidských životech a značným materiálním škodám, způsobeným letouny, jež startovaly z amerického území a v některých případech byly také řízeny americkými piloty". Kuba se rozhodla požádat o pomoc OSN - dne 18. července 1960 se k posouzení kubánské žádosti sešla Rada bezpečnosti. Rada bezpečnosti celou záležitost předala Organizaci amerických států (OAS). Kuba byla tímto jednáním rozhořčena, neboť se obrátila na OSN, nikoliv na OAS, protože OAS ovládá USA. Min. zahraničních věcí Roa poukázal na případ Guatemaly z roku 1954, kdy se ze strany OAS nedostalo Guatemale žádné podpory. Roa dále vznesl na jednání Rady bezpečnosti OSN stížnost, dále uvedl jména pilotů, data útoků, imatrikulační označení letounů a jiné detaily, vztahující se ke zhruba 20-ti útokům. Roa také uvedl, že se Kuba obává americké invaze. Rovněž odmítl tvrzení USA, že je Kuba komunistickým satelitem Sovětského svazu. Zdůraznil, že revoluce byla uskutečněna ku prospěchu prostých lidí a na Kubě nyní vládne prostý lid. Na toto reagoval americký velvyslanec v OSN Henry Cabot Lodge "ačkoliv to osobně považuji za zbytečné, chci dát Castrovi tady a teď opakovaně potvrzené ujištění, že Spojené státy nesledují ve vztahu vůči Kubě žádné agresivní cíle." Toto byla čirá lež, protože za útoky na pole s cukrovou třtinou byly zodpovědné Spojené státy. Za tuto lež se rovněž postavili evropské státy NATO - "nevěříme, že náš přítel a spojenec, Spojené státy americké, sleduje politiku agrese vůči Kubě," prohlásil italský velvyslanec v OSN Egidio Ortona. Na stranu USA se nepostavili jen členové NATO, ale také velvyslanec Tuniska a Libérie.
Str. 82 - Rada bezpečnosti nakonec vyhověla americkému návrhu a schválila rezoluci, konstatující, že není jejím úkolem zabývat se sporem mezi Kubou a Spojenými státy. Tímto byl problém svěřen OAS. Sovětský velvyslanec Sobolev protestoval proti tomu, "že záležitost amerických agresí je přesouvána na organizaci, ve které mají Spojené státy dominantní vliv a mohou tak nakládat s Kubou, jak se jim zlíbí".
Str. 82 - Od OAS se podle očekávání Kuba pomoci nedočkala.
Str. 83 - "Komise je přesvědčena, že pravda o těchto vražedných pokusech musí být vyslovena, neboť demokracie je závislá na dobře informovaných voličích."Str. 83 - "Zpráva senátní vyšetřovací komise o rozsahu 350 stran se vedle Fidela Castra zabývala také případy Patrice Lumumby - prvního ministerského předsedy nezávislého Konga, zavražděného v roce 1961, diktátora Rafaela Trujilla, zavražděného v roce 1961 v Dominikánské republice, prezidenta jižního Vietnamu Ngo-dinh-Diema, zavražděného v roce 1963 a generála René Schneidera, zavražděného v roce 1970 v Chile."
Str. 84 - CIA se snažila nejdříve Castra zdiskreditovat pokusy o sabotáže - např. byl plán Castrovi pustit do rozhlasová studia omamný plyn v době, když bude řečnit, dále byly pokusy o odstranění jeho plnovousu za pomoci chemikálií, které byly testovány na zvířatech. Nakonec však CIA začala pokusem o vraždu Raúla Castra (bratr Fidela). Nejdříve CIA nabídla kubánskému migrantovi 10 000 dolarů za inscenaci "nehody". Tento pokus se nezdařil. Další pokus byl v podobě prudce otrávených doutníků. CIA na pokusech o odstranění dokonce spolupracovala i s mafií, která měla s vraždami velké zkušenosti. Za vlády předchůdce Fidela Castra (Batisty) provozovala mafie na území Kuby mnoho kasin. Po nástupu Castra k moci byly tyto podniky uzavřeny. Havana tak přerušila tok stovek miliónů dolarů, plynoucích z mafiánských obchodů.
Str. 84 - "V září 1960 Se pracovník CIA Robert Aime Maheu v jednom baru v Beverly Hills sešel s Johnem Rossellim, gangsterem z chicagského prostředí mafie."
Str. 84 - "Po schůzce s Rosellim v Beverly Hills byly navázány kontakty s mafiány Salvatorem Giancanou a Santosem Trafficantem. Giancana figuroval na seznamu deseti nejhledanějších zločinců v USA, ale CIA to nikterak netrápilo."
Str. 84 - Mafie odmítla plán CIA, podle kterého měl být Castro prostě přepaden a zastřelen. Mafie místo toho navrhla plán s propašováním jedovatých kapslí, které CIA úspěšně vyzkoušela na opicích. Plán s propašováním kapslí do Castrova pokoje selhal. Útok byl zahájen v době vylodění v Zátoce sviní. O rok později byly opět vrahové najati a vyzbrojeni jedovatými kapslemi, výbušninami, roznětkami, puškami, pistolemi, vysílačkami a lodním radarem. V té době byly plány na vraždy Fidela Castra, Raúla Castra a Che Guevary. Také tyto plány selhaly. Věci které vidí diváci ve filmech s Jamesem Bondem a považují je za směšně přehnané fabulace ( vymyšlené příběhy) se v reálném světě opravdu děly a byly agenty CIA opravdu použity.
Str. 85 - Z výše vyplývajícího lze domyslet, že za vraždami mnohých státníků stala CIA a tyto důkazy a indicie lze vystopovat až k samotné vraždě prezidenta J. F. Kennedyho, který po nevydařeném vylodění v Zátoce sviní odvolal šéfa CIA Dullese, který měl dobré kontakty s mafií. Někteří vrahové, kteří figurovali ve spolupráci se CIA byly v předcházejících dnech vraždy Kennedyho spatřeni v Dallasu. Důvodem vraždy Kennedyho měla být podle Dullese až příliš velká tolerance Kennedyho vůči komunismu.
Str. 86 - Dne 10. října 1961 oznámila Kuba valnému shromáždění OSN, že Spojené státy osnují spiknutí s cílem zavraždit Fidela Castra a jeho bratra Raúla.
Str. 86 - V září 1960 si OSN připomínalo 15. výročí svého vzniku a při té příležitosti tohoto momentu využilo mnoho státníků, aby byly vidět a slyšet na půdě Valného shromáždění OSN. Této příležitosti chtěl rovněž využít Castro se svoji početnou delegací. Tomuto však mělo zabránit nařízení vlády USA, kdy všechny hotely v Manhattanu neměly umožnit pronájem pokojů pro kubánskou delegaci. Kubánci se cítili dotčeni, proto Castro protestoval u generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda, který mu nabídl vlastní ubytovací kapacity. Castro měl však jiné plány, proto tento akt využil k vlastní propagandistické akci. Svoji delegaci poslal na nuzného hotelu Theresa v Harlemu - mezi masu Afroameričanů, kteří tento akt oslavovali, jako přátelské gesto a Castro tak nalezl obdivovatele v řadách chudých Afroameričanů.
Str. 87 - Castro pronesl svůj projev ve Valném shromáždění, kde mimo jiné prohlásil "nemůže být politické nezávislosti bez ekonomické nezávislosti". Dále řekl, že masová média prezentují konflikt falešně.
Str. 88 - USA v čele s Eisenhowerem započali plánovat invazi na Kubu - dne 17. března 1960 vyslovil Eisenhower souhlas s doporučením CIA zahájit nábor v prostředí kubánských exulantů na Floridě k přípravě útoku na Kubu. Prezident Eisenhower i viceprezident R. Nixon považovali za důležité utajit existenci této armády. Z tohoto důvodu probíhal výcvik kubánských exulantů na území Guatemaly. Letouny bez imatrikulačních označení nabíraly kubánské exulanty na opuštěném letišti Opa-Locka v Miami a přepravovaly je na tajné vojenské letiště v Guatemale. Peníze, zbraně a instruktory dodávaly Spojené státy. V srpnu 1960 schválil Eisenhower na tento účel rozpočet ve výši 13 milionů dolarů. Castro však byl svoji tajnou službou záhy informován o budování tajné základny v Guatemale. Kubánská otázka se tak velmi brzy ocitla na pořadu jednání OSN. Kubánský ministr zahraničí (Raúl Roa) žádal OSN, aby vyšetřila, zda USA skutečně připravují invazi. Toto však ostře odmítl americký velvyslanec James J. Wadsworth.
Str. 89 - USA požadovaly, aby se o záležitosti nediskutovalo na plenárním zasedání, nýbrž aby byla předána politickému výboru Valného shromáždění, kde by zůstala kvůli přeplněnému jednacímu programu ležet - tato taktika vyšla.
Str. 89 - I přes velkou podporu SSSR a dalších zemí se Kuba opět pomoci od OSN nedočkala, proto nařídil Fidel Castro mobilizaci na obranu Kuby, proti očekávané invazi.
Str. 89 - 90 - Zatímco v CIA vrcholili přípravy na invazi a na Kubě se na invazi připravovali, tak v USA započala příprava na kampaň prezidenta USA. V předvolebních debatách zastával J. F. Kennedy velmi ostrý názor proti Castrovi a chtěl jeho svržení. Nixon byl v debatách opatrnější protože studoval práva, a tudíž znal zásady mezinárodní politiky včetně Charty OSN, kterou citoval, zatímco pokrytecky připravoval její porušení s tajnou armádou cvičenou v Guatemale. (Charta OSN, jejíž preambule, článek I a článek II stanovují, že nesmí dojít k vměšování jednoho státu do vnitřních záležitostí jiného státu.
Str. 91 - 92 - Protože volby vyhrál Kennedy obrátila se Kuba na Radu bezpečnosti OSN s dopisem, který obsahoval tvrzení, že vláda USA se hodlá v řádech několika málo hodin dopustit agrese proti vládě a lidu Kuby. Rada bezpečnosti OSN promptně (pohotově) reagovala a uskutečnila 4. - 5. ledna 1961 dvoudenní zasedání k projednání kubánského problému. Ekvádor a Chile předložily návrh rezoluce, vyzývající USA a Kubu, aby své spory řešily mírovými prostředky. Tato rezoluce byla však smetena členskými státy NATO - USA, Velkou Británií a Francií. Ministr zahraničí Kuby - Roa - znovu přednesl výtky vůči Spojeným státům. Obvinění byla v principu stejná, jako v minulosti, ovšem byla podrobněji podložena důkazy a svědectvími. Např. žoldnéřům v táborech vyplácí CIA týdně 25 dolarů a dalších 275 dolarů jejich rodinám. Roa se rovněž zmínil o tom, že na boj proti Kubě štědře přispívají společnosti Texaco, Esso, United Fruit (Chiquita) , CIA a další subjekty. Dále sdělil, že šéf CIA Dulles vypracoval plán invaze. Na základech dlouhého a podrobného seznamu obvinění, by se dalo čekat, že Rada bezpečnosti OSN přinejmenším zavede vyšetřování, aby se zjistilo, jestli jsou tato vážná obvinění falešná, nebo pravdivá. Nestalo se však ani toto. A jak se to velvyslanci USA podařilo? Mrazivě primitivně - prostě paušálně prohlásil, že se Kubáncům nedá věřit (jsou to přece pro komunisticky orientovaní lidé). Jen velvyslanec Zorin (SSSR) opět protestoval a prohlásil, že pokud OSN nic nepodnikne, aby zabránila agresi USA proti Kubě, nezůstane Kuba, samozřejmě osamocena. Velvyslanec USA Wadsworth prohlásil: "Doufáme, že kubánská vláda po třech marných pokusech o získání podpory Pojených národů... nyní konečně pochopí, že taková taktika nemůže Spojené státy ovlivnit."
Str. 93 - Existence táborů v Guatemale mezitím pro bdělé pozorovatele už dlouho nebyla žádným tajemstvím. Přesto hromadné sdělovací prostředky o ničem neinformovaly. Teprve o mnoho let později vešlo ve známost, že tajná služba CIA infiltrovala do masových médií a prostřednictvím svých důvěrníků potlačila zveřejňování nežádoucích zpráv. "Seznam žurnalistů z důležitých médií, kteří spolupracovali s CIA, by byl skutečným Kdo je kdo v americkém mediálním průmyslu" Howard Hunt (1949 - 1970 pracoval pro CIA ).
Str. 94 - Z iniciativy několika zasvěcenců CIA došlo náhle v New Yorku ke zvýšení kursů kubánského cukru (předpokládalo se, že se bude velmi brzy opět prodávat v USA).
Str. 94 - Útok na Kubu byl zahájen v sobotu 15. dubna 1961 bombardováním Kuby. Zatímco invazní loďstvo ještě bylo na moři, startovaly z Nicaraguy bombardéry B-26, řízené piloty placenými CIA. Tyto stroje začaly bombardovat kubánská letiště. Podle zásady "utajení amerického rukopisu" nesly tyto letouny falešné poznávací znaky. Castro však již dávno očekával invazi ze strany USA, proto když padaly bomby, prohlásil klidně: "To je agrese".
Str. 94 - 95 - Když se invazní jednotky v pondělí 17. dubna brodili mořem k pláži v Zátoce sviní, byly okamžitě odhaleny kubánskými vojsky a ocitly se pod palbou. Moment překvapení byl ztracen. Protože se při bombardování nepodařilo zničit všechny stroje Castrova malého letectva , dokázal jeden kubánský letoun Sea Fury odstartovat a potopit u pobřeží transportní loď přepravující pro invazní jednotky munici na příštích 10 dnů. Přesvědčení CIA o tom, že kubánský lid se přidá v důsledku své nespokojenosti s revolucí k invazním žoldnéřům se ukázalo jako chybné. Proto invaze naprosto selhala a prozatímní kubánská vláda, sestavená CIA a čekající v domácím vězení v dřevěném domku poblíž letiště na okraji Miami, k letu na Kubu nikdy neodstartovala. Kdyby bývala měla invaze úspěšný průběh, dopravila by CIA prozatímní vládu z Miami do Zátoky sviní. Tato vláda by následně požádala USA o vojenskou pomoc.
Str. 95 - Díky historickému výzkumu dnes víme že:
1. Kennedy nechtěl, aby žádný z útočníků vyloděných na kubánskou půdu byl původem z USA, přesto oba první útočníci byli Američané.
2. Ve středu ráno, vyslal Kennedy 6 amerických letounů, bez poznávacích znaků z letadlové lodi Essex s úkolem poskytnout doprovod bombardérům B-26, odstartovavším z Nicaraguy k ještě jednomu náletu na Kubu. Kvůli další chybě, vzniklé tentokrát opomenutím rozdílu časových pásem, dosáhly B-26 Kuby o hodinu dříve než Kennedyho "neutrální" stíhačky, vyslané na obranu B-26. Bombardéry vletěly bez ochrany do kubánské obranné palby a čtyři z pilotů zahynuli. Castro tak mohl na nalezených mrtvolách demonstrovat světu , že se Spojené státy na invazi aktivně podílely. Tento fakt již nešlo zakrýt žádnou lží ze strany USA.
Str. 96 - V prvním článku Charty OSN stojí, že OSN byla založena aby "zachovala mezinárodní mír a bezpečnost a prosadila účinná kolektivní opatření k eliminaci hrozeb, ohrožujících mír". Když ale USA v roce 1961 vedly nezákonnou válku proti Kubě, OSN naprosto selhala.
Str. 96 - Velvyslanec USA v OSN Adlai Stevenson však licoměrně ujišťoval, že USA se na této nezákonné válce nepodílejí a následně předložil zinscenované důkazy od CIA, které bylo jasné, že se bombardování Kuby nedá ututlat a tak připravila "důkazy" o tom, že Kubu bombardovala letadla pilotů, kteří se rozhodly z Kuby uprchnout před Castrovým režimem, ale ještě před tím svrhnout bomby na svoji rodnou zemi. "Aby si zástupci tisku mohli letouny s falešnými poznávacími znaky vyfotografovat, bylo v sobotu 15. dubna na floridské letecké základně Key West v časných ranních hodinách zinscenováno "nouzové přistání" jednoho bombardéru B-26, jež mělo podpořit lživou konstrukci CIA." Toto falešné "nouzové přistání" se opakovalo i v Miami. Letouny byly pro novináře k vidění, avšak piloti po přistání ihned zmizeli, protože se v žádném případě nejednalo o příslušníky kubánského letectva.
Str. 97 - Nicméně někteří zvláště pozorní novináři si všimli, že jsou oklamáni, neboť letoun B-26 měl špičku trupu z plexiskla, zatímco "nos" skutečných kubánských strojů tohoto typu byl neprůhledný. Lživá konstrukce CIA se otřásala v základech.
Str. 97 - Tato záležitost sice byla projednávána, avšak velvyslanci OSN se usnesli, že záležitost vyřeší až po víkendu příští týden. Když se velvyslanci sešli opět v pondělí 17. dubna v sídle OSN v New Yorku, prohlásil kubánský ministr zahraničních věcí Raúl Roa, že je jeho země nyní přepadena , a sice "žoldnéřskými, organizovanými, vyzbrojovanými a financovanými vládou USA a vyplouvajícími z Guatemaly a Floridy". Roa vypočítal řadu případů, kdy Kuba v uplynulých letech marně žádala OSN o pomoc. "Aktuální případ" označil za "rozhodující zkoušku pro Spojené národy".
Str. 97 - Americký velvyslanec Adlai Stevenson Roova konstatování nečetně odmítl jako "totálně falešná. Spojené státy se proti Kubě nedopustily žádné agrese". To byla záměrná lež, protože Stevenson byl o probíhající nezákonné válce USA informován. Prezident Kennedy byl "znepokojen možností zásahu OSN do kubánské operace", a vyslal proto již 8. dubna 1961 do New Yorku Arthura Schlesingera a pracovníka CIA Traceyho Barnese, kteří Stevensona o chystané invazi na Kubu informovali v obsáhlém rozhovoru.
Str. 98 - Přesto na půdě OSN zazněly z mnoha zemí hlasy velvyslanců, kteří ostře kritizovaly kroky USA - např. velvyslanec ČSR pan Nosek konstatoval "existují nezvratné důkazy, že Spojené státy zosnovaly akt agrese proti Kubě".
Str. 99 - Na stranu USA se bohužel na půdě Valného shromáždění OSN postavili pod tlakem USA země jižní Ameriky. Zároveň se na stranu USA postavili pochopitelně i členské země NATO. Všechny tyto strany se postavili za lži USA o tom, že nic agresivního proti Kubě nepodnikly ani nepodnikají. Když se na půdě OSN takto drze a záměrně lhalo, nemohla světová mírová organizace pochopitelně fungovat. Hrozivá slova pronesl velvyslanec Kolumbie Umana Brnal - že Kolumbie stojí "na straně USA ... pevně rozhodnuta setrvat v táboře demokracie a západní křesťanské civilizace".
Str. 100 - "Rada bezpečnosti OSN se rozhodla mimořádná opatření nepodnikat, neoznačila USA za agresora a nenavrhla odsuzující rezoluci, kterou by Stevenson zcela bezpochyby vetoval."
Str. 100 - 101 - Prezident Kennedy po nezdařené invazi v Zátoce sviní zuřil a odvolal většinu vysoce postavených a odpovědných lidí za tuto operaci. Mezi něj patřili: Allen Dulles (CIA), Richard Bissell (stál za svržením Arbenze) (CIA), atd. Ovšem ztroskotání invaze v Zátoce sviní neznamenalo konec tajné války proti Kubě. Naopak - již 4. listopadu 1961 se v Bílém domě opět konalo jednání o kubánském problému. Prezidentův bratr Robert Kennedy chtěl i nadále svržení Castra. Navrhl "dále vyostřit situaci na ostrově za pomoci špionáže, sabotáží a veřejných nepokojů, které budou prováděny samotnými Kubánci". Generálmajor letectva Edward Lansdale dostal za úkol uvést tuto politiku v život. Lansdale - odborník na vedení tajné války - cvičil na Filipínách jednotky, určené k sabotování místního komunistického hnutí. Poté působil jako poradce francouzských vojsk v jejich válce proti Vietnamcům. K jeho profesi vždy patřily lež, klam a válka. Prezident Kennedy v žádném případě nestál o žádný další veřejný skandál. Lansdale měl svrhnout Castra tím, že za pomoci sabotáží zničí kubánské hospodářství. Své nezákonné počínání opatřil krycím jménem operace "Mongoose" - podle savce mangusty. Hlavním stanem operace se stala expozitura CIA v Miami. Lansdaleovým záměrem bylo zásadně zkomplikovat životní podmínky na Kubě. Věřil, že když bude tamní život těžký, dojde k revoluci lid Castra svrhne. " Z Kuby se vyváželo mnoho cukru a my jsme do něj přimíchávali větší množství jedů," vzpomínal později jeden z pracovníků CIA. Kromě toho docházelo k sabotážím strojového vybavení, prováděným cestou záměny mazadel - také s pomocí jiných států NATO, například Německa a Anglie. "Nechávali jsme naše lidi do přimíchávat do mazadel neodhalitelné chemikálie, vyprávěl. Mnozí z mužů, kteří prováděli sabotážní akce přímo na Kubě, byli kubánští emigranti naverbovaní CIA ve střediscích na Floridě. Docházelo k mnoha agresivním činům přímo na území Kuby, kdy došlo i k ostřelování granáty hotelu Blaquita, kde probíhala jakási oslava za účasti českých a ruských vojenských poradců.
Str. 101 - 102 - Kubánská strana, stále více frustrovaná nezákonnou válkou USA, se znovu obrátila na OSN a 5. února 1962 vznesla stížnost na půdě Politického výboru Valného shromáždění OSN. Kubánský velvyslanec uvedl, že na útocích proti Kubě se podílejí sabotéři, placení CIA. Existují pro to důkazy: Reynold Gonzales, Pedro Lopez Peres a Isaias Iglesias Pons byli zajati a vypověděli, že obdrželi od USA výzbroj a plat.
Str. 102 - Když však bylo toto téma o několik dnů později projednáváno ve Valném shromáždění OSN, prohlásil zastupující americký velvyslanec Francis Plimpton kubánská obvinění za "bezdůvodná", "nepodložená", "zcela neprůkazná", "bezcenná", "nechutná", "pomlouvačná" a "falešná". Svými lžemi Plimpton záměrně sabotoval jednání OSN. Návrh rezoluce, která měla Kubu ochránit, byl odmítnut.
Str. 102 - Kuba se však nevzdávala a obrátila se 22. února 1962 na Radu bezpečnosti OSN s naléhavou prosbou o vyšetření agresivních akcí CIA. Ani Rada bezpečnosti OSN však Kubě nepomohla a 27. února 1962 se rozhodla o kubánském problému nejednat. Členská země NATO - Velká Británie přitom podpořila členskou zemi NATO- USA. " Tato Rada má být donucena plýtvat časem i silami," tvrdil velvyslanec Sir Patrick Dean ze Spojeného království a hlasoval proti projednání kubánské otázky.
Str. 102 - "Operace Mongoose byla hloupost - akceptuji toto hodnocení", omlouval se americký ministr obrany Robert McNamara o mnoho let později na mezinárodní konferenci, konané v roce 1991 na Antigue.
Str. 102 - S americkým historikem Michaelem Beschlossem jsem zajedno v názoru, že takzvanou raketovou krizi vyvolaly USA.
Str. 103 - Operace "Northwoods" - "Pentagon, který je ve sdělovacích prostředcích ještě dnes stále označován za "ministerstvo obrany", ale na základě historických faktů by se měl nazývat "ministerstvem útoku",...". Dr. Daniele Ganser
Str. 103 - Plán "Northwoods" podepsal nejvyšší generál v Pentagonu, předseda Spojeného výboru náčelníků štábů Lyman Lemnitzer, podřízený přímo ministrovy obrany Robertovi McNamarovi. Podle tohoto plánu měly být totiž vyhozeny do povětří letouny a lodě Pentagonu a provedeny teroristické útoky na území USA. Zmíněné zločiny měly být připsány na vrub režimu Fidela Castra. Účelem takových útoků "pod falešnou vlajkou" bylo šířit mezi americkým obyvatelstvem v duchu strategie stupňování napětí, strach a hrůzu. Zachvácen hněvem a rozhořčením, měl americký občan podle představ Pentagonu odsouhlasit provedení invaze na Kubu.
Str. 103 - "Aniž by to tehdy v Kongresu někdo zpozoroval, Lemnitzer a členové Spojeného výboru náčelníků štábů tajně překročili hranice státoprávnosti" vyjádřil se kriticky americký novinář James Bamford, který veřejnosti zpřístupnil tajné dokumenty operace "Northwoods". Plán byl zosnován ještě prezidentem Eisenhowerem, v posledních dnech jeho úřadování. Pokud by Castro neposkytl věrohodný důvod k válce.
Str. 104 - Myšlenky které obsahuje plán "Northwood" jsou jakýmsi navázáním na explozi americké válečné lodi Maine v havanském přístavu, jejímž průběhu přišlo 15. února 1898 o život 266 amerických námořníků. Exploze lodi vyústila ve španělsko - americkou válku.
Str. 104 - "Mohli bychom rozvinout komunisticko-kubánskou teroristickou kampaň v oblasti Miami i dalších měst na Floridě a dokonce i ve Washingtonu. Teroristická kampaň by mohla být zaměřena proti kubánským uprchlíkům, kteří nalezli útočiště ve Spojených státech ..."
Str. 104 - Mohli bychom (reálně nebo simulovaně) loď s nákladem kubánských uprchlíků, směřující na Floridu ... Dále bychom mohli rozdmýchávat nenávist obyvatel USA proti kubánským uprchlíkům včetně útoků proti kubánským uprchlíkům. Exploze bomb s plastickou trhavinou na pečlivě vybraných místech, zatýkání kubánských agentů a zveřejňování připravených dokumentů, dokazující kubánskou účast... Takovéto a podobné hrozivé plány byly v Pentagonu rozvíjeny.
Str. 105 - Dne 13. března 1962 prošel gen. Lemnitzer s brigádním gen. Williamem Craigem v Pentagonu ještě jednou poslední detaily operace "Northwoods" a podepsal dokument. Poté se sešel s ministrem obrany McNamarou v jeho kanceláři. O obsahu jejich jednání není nic známo. Jisté však je, že McNamara generálovi zahájení operace "Northwoods" zakázal - pravděpodobně po rozhovoru s prezidentem Kennedym.
Str. 105 - Toto rozhodnutí o zastavení operace "Northwoods" vyvolalo nenávist nejen Lemnitzera, ale i mnohých dalších vysoce postavených generálů z Pentagonu proti McNamarovi a Kennedymu. Generálové se domnívali, že Kennedy je vůči komunistům příliš měkký. Avšak otázka svržení vlády na Kubě zůstala i nadále součástí agendy Bílého domu. Dne 16. října 1962 požadoval Robert Kennedy na tajném jednání v Bílém domě, aby se na Kubu vyvíjel větší "tlak" a přišlo se s novými podněty pro sabotážní akce, které by mohli invazi ospravedlnit.
Str. 105 - 106 - David Ray Griffin (americký prof. teologie) prohlásil, že tyto dokumenty dokazují, že se v Pentagonu přinejmenším uvažovalo o provedení teroristických útoků proti vlastnímu obyvatelstvu. Když v roce 2001 - tři roky po zveřejnění dokumentů k operaci "Northwoods" - otřásly Spojenými státy teroristické útoky v New Yorku a Washingtonu, jež vyvolaly celou sérií válek, pojednával Griffin v různých knihách o tom, je-li možné, že by v jejich pozadí stál znovu Pentagon. Považoval za myslitelné, že na rozdíl od Kennedyho, který podobný plán zastavil a o rok později byl zavražděn, poskytl Bush možná v tomto případě Pentagonu volnou ruku.
Str. 106 - V plánech na operaci "Northwood" bylo mimo jiné i zinscenované sestřelení civilního amerického letounu nad kubánskými vodami. Gen. Lemnitzer toto navrhl mimo jiné proto, že "sestřelení amerických studentů nad Kubou by americké obyvatelstvo v každém případě šokovalo a dalo by se snadno zinscenovat, protože vzdušný prostor je pro všechny lidi na zemi těžko přehledný, tudíž pro klamné operace mimořádně vhodný."
Str. 107 - "Operace "Northwoods" měla vyprovokovat válku, ve které by nesmyslně umírali mnozí američtí vlastenci a nevinní Kubánci. A to všechno jen pro uspokojení ega některých šílených generálů, kteří si ve Washingtonu sedí v bezpečí svých domů, zaplacených z peněz daňových poplatníků, se služebními vozy přede dveřmi " investigativní novinář z USA James Bamford.
Str. 107 - " Při zpětném pohledu je očividné, že nelegální válka USA proti Kubě roztočila spirálu násilí a rozdmýchala jak v Havaně, tak i v Moskvě nedůvěru vůči Washingtonu. To vedlo k nebezpečnému rozhodnutí Moskvy instalovat na Kubě jaderné rakety, jež přivedlo svět na pokraj atomové války."
Str. 107 - "Musíme mít na paměti, že obsah krize tkvěl v pokusu Ameriky svrhnout Castrovu vládu a nahradit ji jinou, která by byla vůči finančním zájmům USA poslušnější," britský filosof a mírový aktivista Bertrand Russell. "Lze jen těžko zpochybnit fakt, že pokud by Rusové nezasáhli, Amerika by v tomto kursu pokračovala a spáchala by podobné zločiny, jakých se Rusové dopustili v Maďarsku a východním Německu. Je absolutně nelogické takové zločiny odsuzovat, když je páchá jedna strana, a naopak přikrášlovat, dopustí-li se jich strana druhá."
Str. 108 - 110 - "Nezákonná válka USA proti Kubě a současná sabotáž jednání OSN členskými státy NATO měla dramatické následky: Sovětský svaz se rozhodl Kubu vyzbrojit Kubu jadernými raketami. Toto nebezpečné rozhodnutí Moskvy opět vedlo k přímé konfrontaci mezi USA a SSSR a málem také k atomové válce." Chruščovovi bylo jasné, že pokud Kubu nechají bez pomoci, tak USA nenechá tento ostrov na pokoji... zároveň mu bylo jasné, že pokud Kubě nepomůže, tak se od SSSR odvrátí i další latinskoamerické země s odůvodněním, že SSSR i přes veškerou svou moc nebyl - kromě planých protestů v OSN - schopen pro Kubu nic udělat. "Ve svém vystoupení na Valném shromáždění OSN 8. října 1962 prohlásil kubánský velvyslanec, že Kuba je nucena se bránit, protože jediným cílem USA je dosáhnout svržení revoluční kubánské vlády. Viděli jsme, že jsme nuceni zbrojit. Kdyby Spojené státy poskytly slovy i činy ujištění, že nebudou proti naší zemi provádět žádné agresivní akty, potom bychom my slavnostně prohlásili, že neexistuje žádná nutnost nakupovat zbraně a budovat naši armádu. ... Ale dokud to tragické okolnosti vyžadují, musíme naši vojenskou obranyschopnost v zájmu naší vlastní ochrany lépe posilovat."Ten kdo si pozorně pročte projev kubánského velvyslance, tak z projevu je jasně patrné, že velvyslanec varuje, před možnou válkou.
Str. 110 - 112 - "V neděli 14. října 1962 přeletěl americký průzkumný letoun U-2 ve velké výšce kubánský vzdušný prostor a jeho pilot vyfotografoval postavení raket" Získané snímky byly analyzovány a prezidentovy předloženy v úterý časně ráno. Potvrzovaly, že Kuba je na cestě k vyzbrojení jadernými raketami. Prezident Kennedy svolal obratel do Bílého domu svoje nejbližší poradce a vytvořil komisi. Komise měla 14 členů. Prezident zahájil jednání a hned na počátku prokázal skvělý smysl pro skupinovou psychologií, když střídavě odcházel z místnosti, aby přítomným poskytl možnost volnějšího vyjadřování vlastních názorů. Současně s tím nechal nedůvěřivý Kennedy průběh porady tajně - aniž by o tom ostatní přítomní věděli - zaznamenávat na magnetofonový pásek. (Pro historiky, jako je auto knihy, je toto velmi cenná zkušenost.) Kennedymu bylo jasné, že hrozí vypuknutí války a proto byla nálada značně napjatá. Kennedy a jeho poradci se okamžitě shodli na tom, že rakety z Kuby musí zmizet.Otázka jak toho dosáhnout byla intenzivním předmětem jednání výboru. Spojené státy nechtěly v Radě bezpečnosti OSN argumentovat tím, že Sovětský svaz nemá žádné právo rozmisťovat na Kubě rakety, protože Kuba byla jeho prvním a dosud jediným zahraničním vojenským opěrným bodem, vyzbrojeným jadernými zbraněmi, zatímco USA měly jaderné rakety "Jupiter" v Itálií, jaderné rakety "Thor" ve Velké Británií a od roku 1961 jaderné rakety "Jupiter" na území Turecka - v bezprostřední blízkosti SSSR. Americké impérium tedy nemohlo argumentovat tím, že je zásadně špatné rozmisťovat jaderné rakety v jiných státech. (Ještě dnes jsou v Německu na letišti Büchel v Porýní - Falci skladovány americké jaderné zbraně).
Str. 112 - 114 -Výše uvedené diskuze ukázaly, že ani sám americký prezident úplně přesně neví, kde všude jsou americké atomové bomby rozmístěny. Svět je velký a občas i prezidenti ztrácejí přehled. Tak například Kennedy se v průběhu jednoho zasedání ptal: "Proč on (Chruščov) je (rakety) tam vlastně rozmístil? To je úplně stejné, jako bychom my rozmístili větší počet raket středního doletu v Turecku. Myslím, že by to bylo zatraceně nebezpečné." Jeho poradce pro otázky národní bezpečnosti McGeorge Bundy opáčil: "No jo, ale přesně tohle jsme udělali, pane prezidente." Zástupci Pentagonu důrazně žádali okamžitý vojenský útok na Kubu. Kennedy toto naštěstí zavrhl, neboť by to vedlo k přímé konfrontaci se SSSR. Na opačném konci jednacího spektra se velvyslanec v OSN AdlaiStevenson jako jediný vyslovoval pro diplomatické řešení krize. Navrhl, aby námořní blokáda byla bezpodmínečně doprovázena politickými aktivitami. Jejich součástí by mohlo být staženíameirckých raket z Turecka, vyklizení základny Guantanamo a ujištění o neútočení, vyslovené vůči Kubě. Tyto rozumné návrhy však nebyly přítomnými oceněny a jejich autor se stal okamžitě terčem silných útoků. V okruhu vojenských alternativ byl nejintenzivnější variantou mohutný letecký úder následovaný invazí, kteréžto řešení si generálové z Pentagonu přáli prosadit. Naopak nejmenší intenzitou se vyznačovala námořní blokáda Kuby, která nevyžadovala invazi ani bombardování. Po 6-ti dnech jednání se Kennedy rozhodl pro námořní blokádu. Kennedy věděl, že Rada bezpečnosti OSN by nikdy nedala USA souhlas k provedení leteckých útoků nebo zřízení námořní blokády, neboť se v obou případech jednalo o nezákonné válečné akty vůči suverénnímu státu Kubě. Žádná ze zemí nesmí bez mandátu OSN zřídit námořní blokádu jiné země. Toto ovšem USA porušily a generálnímu tajemníkovi OSN U Thantovi bylo jasné, že svět je na cestě k válce mezi jadenými mocnostmi. Z pohledu U Thanta přivedl Kennedy svět na pokraj atomové války. Rovněž Harold Wilson (mluvčí Labouristické strany) prohásil v jedné televizní diskuzi, že USA by měly kubánský problém nejprve předložit OSN, a teprve potom vyhlásit blokádu. V parlamentu Wilson kritizoval skutečnost, že USA by vyhlášením blokády riskovaly totální válku, aniž by se kdy poradily se svými evropskými spojenci v NATO. Bertrand Russel - angažovaný v mírovém hnutí - ostře kritizoval americkou dvojí morálku: "Jestliže nejsou raketové základny tolerovatelné na Kubě, pak nejsou tolerovatelné ani ve Velké Británií. ... Mohlo by být zajímavé spekulovat o tom, jak by vypadaly americké reakce, kdyby se kubánská špionážní letadla objevila nad Washingtonem. Tato blokáda je nejnezodpovědnějším činem za dlouhou dobu."
Str. 114 - 115 - Rada bezpečnosti OSN se sešla 23.října 1962 na mimořádném zasedání. Velvyslanec SSSR v OSN Zorin protestoval proti blokádě Kuby, neboť se jedná o "porušení Charty OSN a ohrožení světového míru Spojenými státy". Americký velvyslanec v OSN Stevenson předložil návrh rezoluce, požadující neodkladnou demontáž a stažení sovětských raket. Stevenson se pokoušel argumentovat tím, že některé rakety v některých zemích jsou akceptovatelné, zatímco jiné rakety v jiných zemích akceptovatelné nejsou. To bylo od Stevensona odvážné tvrzení, které nemohlo všechny přítomné přesvědčit. Stevenson rozdmýchával strach z komunismu a prohlásil, že Sovětský svaz je "expanzionistická mocnost", která buduje na Kubě svoje "předmostí", ze kterého "rozvíjí komunistické akce, směřující k získávání světovlády". Kubánský velvyslanec v OSN s tím nebyl srozuměn a kritizoval blokádu Kuby jako "nezákonnou". Prohlásil, že Kuba zbrojí "za účelem obrany". Dále zdůraznil, že USA nejdříve vyslaly své lodě a uvedly do pohotovosti svá letadla, a teprve poté konzultovaly OSN. A ptal se dále: "Proč proti nám nevznesly (Spojené státy) stížnost v Radě bezpečnosti OSN a nevyčkali jejího rozhodnutí? Spojené státy tak neučinily, protože nemají ani jediné právní nebo morální zdůvodnění, kterým by mohly svá donucovací opatření ospravedlnit."
Str. 119 - 120 - 25.října 1962 zasedání Rady bezpečnosti opět pokračovalo a lhalo se mlžilo na obou stranách, tedy jak ze strany velvyslance USA, tak velvyslance SSSR. Zorin podnikl obvyklý zastírací manévr a rozhovořil se o "zfalšovaných důkazech", čímž se snažil přítomným vsugerovat, že Moskva na Kubu vůbec žádné jaderné rakety nedopravila. To byla ovšem lež. Stevenson poté předložil v Radě bezpečnosti OSN zvětšené snímky raket, rozmisťovaných na Kubě. Na Kennedyho vystoupení Stevensona v Radě bezpečnosti udělalo dojem, neboť prohodil ke svému příteli Kennethu O'Donnellovi: "Nikdy jsem netušil, co v tom Adlaiovi vězí." Kenneth Davis napsal, že na Stevensonově "pozici bylo v následujících dnech znát, že pro širší americké publikum, jehož denní televizní potravu tvořila směsice agitačních lží, prostoupených brutálním násilím a sexem, se stal určitým způsobem hrdinou".
Str. 120 - 125 - Po sporu Stevensona a Zorina se jednání Rady bezpečnosti zablokovalo. Nyní bylo na generálním tajemníkovi OSN U Thantovi, aby se pokusil zamezit další eskalaci konfliktu. Veden snahou zabránit "námořnímu střetnutí mezi sovětskými plavidly a americkými válečnými loděmi " požádal dopisem z 25. října 1962 Chruščova, aby zastavil své lodě. Téhož dne napsal U Thant také Kennedymu a informoval ho o obsahu svého kontaktu s Moskvou a požádal ho, aby také učinil vše, co je v jeho silách, pro zabránění konfrontaci. Protože USA odmítaly zrušit námořní blokádu, doufal U Thant, že Rusové by mohli zastavit své lodě. Chruščovovu odpověď obdržel generální tajemník OSN v pátek 26. října a četl jí s velkým ulehčením. "Akceptujeme Vaše návrhy," sdělova Chruščov a nařídil své lodě zastavit. Krize tím sice vyřešena nebyla, ale nastalo jisté uvolnění. O pár dnů později navštívil U Thant Kubu a otevřeně mluvil s Castrem o námořní blokádě: "Moji kolegové a já jsme toho mínění, že blokáda je nezákonná. Žádný stát nemůže tolerovat vojenskou, nebo právě hospodářskou blokádu." U Thant k tomu dodal ještě své osobní mínění, které svědčí o tom, že zaujímal vůči americkému impériu velmi kritický postoj. "Zůstanou-li CIA a Pentagon i nadále tak mocnými, pak vidím budoucnost světa velice černě", prohlásil. Před raketovou krizí i v jejím průběhu narušovala CIA nepřetržitě kubánský vzdušný prostor. Jen opakovanými přelety Kuby mohly bít získány potřebné zpravodajské informace pro Kennedyho a členy Výkonného výboru Rady národní bezpečnosti. K tomu účelu používaly Spojené státy letounů U-2, které létaly ve velkých výškách. Přesto se Kubáncům podařilo jeden letoun sestřelit. Jeho pilot zahynul a stal se tak jedinou obětí raketové krize. Přes tento incident se Kennedy rozhodl pro deeskalaci. Uvědomoval si zjevnou paralelu mezi sovětskými raketami v blízkosti amerických hranic a americkými raketami v blízkosti sovětských hranic. V rámci"výměnného obchodu" stáhli Sověti jaderné rakety z Kuby, zatímco Spojené státy odstranili jaderné rakety z území Turecka. Kennedy jednání o této dohodě nechal ve vší tajnosti, před ostatními členy Výkonného výboru i veřejností čerpající z médií. Spojené státy považovaly výměnu raket za dobrý obchod, protože rakety Jupiter v Turecku "už nemají žádný vojenský užitek". Kromě toho má výměna raket smysl, protože v očích "každého člověka v OSN i jinde vypadá jako férový obchod" prohlásil Kennedy. Spojené státy proces stahování sovětských raket důsledně kontrolovaly. Na širém moři dohlížely na odplouvající sovětské lodě vrtulníky, letadla a válečné lodě. V dubnu roku 1963 pak USA bez jakéhokoli veřejného oznámení stáhly své rakety Jupiter z území Turecka a nahradily je raketami Polaris, rozmístěnými na ponorkách. Díky zvýšené schopnosti přežití v případě vypuknutí atomové války měla tato plavidla zajistit možnost zasazení odvetného jaderného úderu. V podstatě tak americké impérium své jaderné zbraně v oblasti Středomoří uhájilo, zatímco Moskva musela "Operaci Anadyr" odepsat jako neúspěšnou a nedokázala na Kubě žádné jaderné zbraně rozmístit.
Nezákonná válka proti Vietnamu v roce 1964
Str. 128 - Vietnam nepatřil mezi zakládající členy OSN a vstoupil do ní teprve v roce 1977. Vietnamci byli nuceni opakovaně bojovat proti cizím mocnostem (francouzská kolonie, japonská okupace). Po incidentu v Tonkinském zálivu v roce 1964 zahájily Spojené státy bez mandátu OSN nezákonnou útočnou válku, která trvala 11 let a skončila v roce 1975 porážkou Američanů. Tato válka způsobila mnoho utrpení a zemřelo v ní mnoho žen, dětí a starců. Usmrceno bylo něco kolem 3 milionů Vietnamců. USA ztratily 58 000 vojáků. Jak v Evropě, tak i v USA demonstrovali tehdy proti válce ve Vietnamu mnozí lidé.
Str. 128 - 129 - Francie potřebovala obchodní cestu vedoucí do Číny. Proto vyslala své válečné lodě do jihovýchodní Asie a nastolila zde koloniální režim. Ten zavedl vysoké daně a chudé zemědělské obyvatelstvo reagovala řadou povstání, která byla francouzskou koloniální správou krvavě potlačena. V době II. světové války vpadli do Vietnamu Japonci. Po druhé světové válce vyhlásil komunistický revolucionář Ho Či Min nezávislost s odvoláním na Deklaraci práv člověka a občana z doby francouzské revoluce a na Deklaraci nezávislosti Spojených států.
Str. 129 - Francouzská vláda nebyla srozuměna s vývojem ve Vietnamu a zahájila proti Vietnamu válku s cílem dostat zemi zpátky pod svou kontrolu. V listopadu 1946 ostřelovaly francouzské válečné lodě přístav Haiphong a usmrtily zde 6000 Vietnamců. Tato útočná válka byla nezákonná, protože probíhala bez mandátu OSN. Ve francouzském parlamentu se nasazení armády proti Vietnamu stalo předmětem sporů.
Str. 129 - 130 - Přes opozici komunistické strany vedla Francie od roku 1946 válku proti Vietnamu, rozdělenému na komunistický severní Vietnam, podporovaný Čínou, a jižní Vietnam, kontrolovaný Francií. V tzv. válce v Indočíně bojovalo na francouzské straně v řadách Cizinecké legie také něco kolem 30 000 Němců včetně mnoha válečných sirotků a bývalých příslušníků Wehrmachtu či zbraní SS. Někteří z Němců během války změnili stranu a bojovali po boku vietnamských komunistů. Spojené státy zasáhly do války na straně koloniální mocnosti a dodávaly Francouzům od roku 1950 zbraně včetně kulometů, jeepy, nákladní auta a letadla. Ho Či Min a jím vedená Liga za nezávislost Vietnamu, však v roce 1954 zvítězili nad evropskými kolonialisty v rozhodující bitvě o Dien Bien Phu a donutili Francouze k odchodu.
Str. 130 - Tak, jako je dnes Korea rozdělena na komunistický sever a kapitalistický jih, sestával tehdy také Vietnam ze dvou různých zemí. V severním prokomunistickém Vietnamu byl prezidentem Ho Či Min. V jižním Vietnamu instalovaly USA po zmanipulované volbě v roce 1955 do prezidentského úřadu katolíka Ngo-dinh-Diema. Snažily se tak zabránit rozšíření komunismu na celé území Vietnamu. Diem však nastolil diktátorský režim. Postupoval mimořádně tvrdě proti komunistům a buddhistům. Buddhističtí se veřejně upalovali, aby tímto drastickým způsobem upozornili na panující zlořády.Administrativa amerického prezidenta Kennedyho byla s Diemem stále více nespokojená a vysílala do jižního Vietnamu vojenské poradce. Dne 2. listopadu 1963 byl prezident Diem v Saigonu svržen vojenským převratem a spolu se svým bratrem zastřelen. Vdova po Diemovi, Madame Nhu, okamžitě seznala, že do vraždy jejího manžela byly zapleteny Spojené státy, a tři dny po jeho smrti prohlásila: "Kdo má za spojence Američany, ten nepotřebuje žádné přátele." Před veřejností dávalo americké impérium nad Diemovou smrtí pokrytecky najevo překvapení. Dnes již odtajněné dokumenty Pentagonu však dokazují, že USA svržení a zavraždění Diema cílevědomě připravovaly.
Str. 132 - Po vraždě Kennedyho nastoupil do Bílého domu Lyndon Johnson, který v prosinci 1963 ujišťoval generálního tajemníka OSN, že OSN je mezinárodní organizací, která je velmi cenná a důležitá pro prosazování světového míru. "Podporujeme Organizaci spojených národů jakožto nejlepší nástroj, který byl vytvořen k tomu, aby napomohl zachování světového míru a přispěl k blahu všeho lidstva," prohlásil Johnson. To byla drzá lež. Americký státní tajemník pro mezinárodní záležitosti Richard Gardner se vyjádřil mnohem poctivěji než Johnson, když v únoru 1963 prohlásil: "My ve Washingtonu... považujeme Spojené národy tvrdým a pragmatickým způsobem za prostředek k prosazování našich vlastních zájmů."
Str. 132 - 134 - Také útočná válka proti Vietnamu byla zahájena bez mandátu OSN. Nejenom americký lid, ale celý svět byl tehdy oklamán a uveden v omyl sérií válečných lží. Prezident Johnson odůvodňoval válku troufalým tvrzením, že Vietnamci zaútočili jako první a americké impérium vrací pouze úder. Konkrétně tvrdil, že cílem vietnamského útoku se stala americká válečná loď Maddox, hlídkující u pobřeží Vietnamu. Co se však v Tonkinském zálivu opravdu odehrálo? Americká válečná loď Maddox křižovala při pobřeží severního Vietnamu. To je dovoleno, pokud válečná loď nepronikne do vietnamských výsostných vod. Jako své výsostné vody nárokoval severní Vietnam dvanáctimílové pásmo. Pro historiky je velice těžké rekonstruovat, kde přesně se Maddox tehdy nacházel. Jisté je, že jeho přítomnost severní Vietnamce provokovala, neboť severní Vietnam se nacházel ve válce s jižním Vietnamem a Spojené státy podporovaly jižní Vietnam. Od listopadu 1963 pomáhali američtí poradci jižnímu Vietnamu s realizací Operačního plánu 34A. V rámci tohoto plánu podnikaly jihovietnamské hlídkové čluny pod ochranou noční tmy nájezdy na pobřeží severního Vietnamu, během kterých ničily radarová zařízení a vojenské sklady protivníka. Toto bylo označováno jako přísně tajné a veřejnost o nich neměla tušení. OSN je proti takovým akcím tajné války úplně bezmocná. Z pohledu severních Vietnamců vzato vypadala situace tak, jako by americká válečná loď Maddox kryla a koordinovala jihovietnamské útoky. "Loď měla jako námořní provokatér prezentovat svůj ostře řezaný šedý trup a americkou vlajku tak blízko podbřišku severních Vietnamců, jak bylo jen možné - jako by měly její pětipalcové kanóny praštit komunistické námořnictvo přímo do nosu," napsal americký žurnalista James Bamford. Severní Vietnam na provokaci reagoval vysláním tří rychlých člunů do vod Tonkinského zálivu, kde se měly podílet na odražení útoků prováděných nepřítelem v rámci Operačního plánu 34A. Když se severovietnamské rychlé čluny přiblížily k válečné lodi Maddox na vzdálenost menší než 6 mil, zahájili Američané palbu. Jeden ze severovietnamských rychlých člunů byl zasažen a čtyři členové jeho posádky zahynuli. Severní Vietnamci vypálili torpéda - docílit zásahu se jim však nepodařilo. Americká válečná loď Maddox nebyla v průběhu potyčky z 2. srpna zasažena ani poškozena, žádný Američan nezemřel. Kapitán lodi John Herrick chtěl po střetnutí oblast opustit, jeho nadřízení v Pentagonu mu však vydali rozkaz k návratu do Tonkinského zálivu. Dne 4. srpna informoval ministr obrany Robert McNamara prezidenta Johnson o tom, že Maddox byl znovu ostřelován torpédy. To však byla lež. Národní bezpečností agentura (National Security Agency - NSA) - tajná služba Spojených států, odpovídající za monitorování a rozšifrování celosvětové elektronické komunikace - totiž uvolnila v prosinci 2005 více než 140 do té doby přísně tajných dokumentů, vztahujících se k incidentu v Tonkinském zálivu. Mezi nimi je také studie historika NSA Roberta Hanyoka, která potvrzuje to, co jiní historikové již dlouho tušili: Dne 4. srpna 1964 se v Tonkinském zálivu žádný druhý útok na americké lodě nekonal. "Většina zpráv po důkladném vyhodnocení zřetelně ukazuje, že k žádnému útoku nedošlo," dochází ke střízlivému a jasnému závěru Hanyok. Prezident i McNamara chtěli válku, proto i přes pochybnosti mnohých neprovedli řádné vyšetření incidentu, i když to Charta OSN výslovně požaduje, aby v případě nepřehledných sporů byla nejprve vyložena na stůl fakta a teprve potom se sahalo k použití síly. "Rada bezpečnosti může vyšetřovat každý spor a každou situaci, která by mohla vést k mezinárodním třenicím, aby stanovila, zda by pokračování sporu, nebo situace mohlo ohrozit zachování světového míru a mezinárodní bezpečnosti," zdůrazňuje článek 34. Protože si ale prezident Johnson přál válku, na OSN se neobrátil. Když byl McNamara v roce 1999 tázán, zda se "útok" ze 4. srpna skutečně odehrál či nikoliv, připustil: "Myslím, že je jasné, ehm, že se neodehrál."
Str. 135 - 138 - CIA manipulovala masovými médii. Americký tis převzal válečnou lež prezidenta Johnsona, aniž by ji nějak prověřoval, a postavil tak Spojené státy do pozice oběti, která je nucena reagovat na zákeřný a zlý vietnamský útok. "Americké letouny bombardovaly Vietnam po druhém útoku na naše válečné lodě. K akci došlo, aby se zamezilo dalším agresivním činům," hlásal 5. srpna 1964 palcový titulek v listu Washington post. A vážené New York Times informovaly téhož dne na své titulní straně o tom, že: "Po nových útocích na americké lodě v Tonkinském zálivu nařídil prezident Johnson provedení odvetných úderů na vietnamské lodě a infrastrukturu severního Vietnamu." To byly válečné lži, ale čtenáři o tom neměli ani tušení. Jednostranně orientovaný tisk řídil v souzvuku s Bílým domem také Kongres. Již 7. srpna 1964 schválil americký parlament tzv. Tonkinskou rezoluci a dal prezidentovi Johnsonovi svolení "podniknout všechny nezbytné kroky k odražení útoku na americké ozbrojené síly a zamezení další agrese". Spojené státy byly znovu falešně prezentovány jako napadená a nikoliv jako útočící země. OSN nebyla do řešení krize zapojena. Vietnamská válka byla nezákonnou útočnou válkou, založenou na jedné lži. Prezident Johnson se dopustil těžkého zločinu agrese. Kdyby ještě žil, musel by stanout před mezinárodním soudním tribunálem OSN v Haagu. Tato instituce však v té době neexistovala. Zde je zároveň jasně viditelná paralela s válkou proti Iráku v roce 2003 a lží o existenci zbraní hromadného ničení. Tonkinská válečná lež byla v médiích šířena s takovou intenzitou, že proti tonkinské rezoluci hlasovali toliko dva senátoři. Skutečnost, že Tonkinská lež byla šířena na titulních stranách všech tiskovin, není nikterak náhodná. Americký novinář Carl Bernstein, jenž dříve pracoval pro list Washington Post, odhalil v článku, který způsobil v roce 1977 mnoho rozruchu, těsné vztahy CIA k americkým masovým médiím. "Jak potvrzují bývalí spolupracovníci CIA, zdaleka nejplodnější vztahy existovaly s listem New York Times a televizní stanicí CBS", napsal Bernstein. Tajná služba začala rozvíjet spolupráci s médii již záhy po svém založení v roce 1947. Někteří novináři shromažďovali informace v cizině a předávali je CIA. Jiní "byli na sto procent zaměstnáni u CIA, v zahraničí se ale vydávali za novináře," odhalil Bernstein. Když byla činnost CIA v roce 1976 vyšetřována senátním výborem, jehož čele stál senátor Frank Church, shledali mnozí senátoři, jak silně byla CIA ve světě médií přítomna," píše Bernstein. "Avšak vysoce postavení pracovníci CIA, jako například bývalý ředitel CIA William Colby a George Bush, přesvědčili členy senátního výboru, aby vyšetřování na tomto poli omezili a ve své závěrečné zprávě zastřeli celkový rozsah kooperace CIA s médii."
Tehdejší čtenáři listu New York Times stejně jako dnešní konzumenti masových médii neměli ani tušení o tom, že texty, které pročítali ráno u snídaně nebo v kanceláři jakož i zprávy, jež sledovali po večeři v televizi vyšli původně z dílny CIA a byly sestaveny tak, jak si to přála vláda v Bílém domě. Konkrétně chtěla Johnsonova administrativa v roce 1964 získat souhlas amerického národa a Kongresu s válkou ve Vietnamu. Televize i noviny mohly být prostřednictvím CIA řízeny takovým způsobem, že se skutečně podařilo dosáhnout širokého konsensu, přestože válka byla zahájena bez mandátu OSN. Tento trik byl jednoduchý: Absence mandátu OSN byla v tisku, rozhlase i televizi cíleně zamlčena, takže na ni nikdo nepomyslel.
Nejen list New York Times, ale také známé noviny Washington Post zpracovaly tzv. vlasteneckou frontu, to jest matky a otce posílající své děti jako vojáky do války a financující letadla a bomby ze svých daní. Dodnes mají mají redaktoři moc rozhodovat o tom, co se bude publikovat a co nikoliv.Rozhodují o tom, co bude ovlivňovat myšlení a pocity jejich čtenářů. Toto však neplatí jen o tisku, ale rovněž o televizi a sociálních sítích. Hypotetický palcový titulek "USA bombardují Vietnam bez mandátu OSN", doplněného fotografií vietnamského děvčátka, naplněného strachem a zoufalstvím a klečícího vedle rodičů zabitých americkými bombami, by v srpnu 1964 pochopitelně neotiskli, protože by domácí "vlasteneckou frontu" úplně destabilizoval. Místo toho byly šířeny propagandistické lži Johnsonovi administrativy o tom, že "v Tonkinském zálivu byla napadena americká válečná loď" , doplněnou obrázkem dotčeného plavidla. Proto také nikdo nemyslel na OSN a zákaz použití síly, zakotvený v souboru lidských práv. V mnohem větší míře byl aktivován obranný reflex, založený na přesvědčení, že ten, kdo je napaden, se přece musí bránit, aby přežil.
CIA se pokoušela ovlivnit dějepisectví již od dob svého založení a činí tak ostatně i nadále. V rámci operace "Mockingbird", což v překladu znamená "drozd mnohohlasý", tajná služba od 50. let minulého století systematicky sledovala noviny, časopisy, televizi, hollywoodské filmy a také knihy a snažila se vždy prosazovat pozitivní pohled na americkou zahraniční politiku jakož i CIA a její aktivity. V rámci operace "Mockingbird se CIA rovněž pokoušela zabránit publikování článků a knih, které stavěly tuto organizaci do negativního světla", praví encyklopedie o amerických tajných službách. "CIA také skrytě napomáhala publikaci knih, představujících tajnou službu v pozitivním světle ... právě tak se dostalo finanční podpory vhodným hollywoodským filmům".
Str. 138 - 140 - Vietnamská válka přinesla utrpení také sousedním zemím - Laosu a Kambodži. Obě země byly od roku 1955 členy OSN a ve vietnamské válce oficiálně zaujímaly neutrální postoj, což znamená, že se nepodílely na bojových operacích. Ani to jim však nezaručovalo ochranu. Poté, co byly zásobovací trasy ze severního Vietnamu na jih z velké části zničeny americkými nálety, přesunuli se severní Vietnamci na komunikace v sousedních zemích - Laosu a Kambodži. Zásobovali tak své bojovníky na jihu a zároveň porušili neutralitu sousedních států. Síť komunikací, známá pod označením "Ho Či Minova stezka" , se stává jak z větších silnic, sjízdných nákladními vozidly, tak i z menších cest pro cyklisty a spletitých stezek určených pouze pro pěší. Dne 14. prosince 1964 zahájily Spojené státy na rozkaz prezidenta Johnsona v rámci operace "Barell Roll" bombardování Laosu s cílem "Ho Či Minovu stezku" zničit. To se však nepodařilo. Stejně jako si řeka, narazí-li na překážku, hledá nové řečiště, nalézali také severní Vietnam stále nové obchvaty úseků, poničených bombami. Americký útok na Laos byl zahájen bez mandátu OSN, a byl tudíž nezákonný. Ve Spojených státech se o tom ovšem nereferovalo, protože to byla tajná válka. Na operaci "Barell Roll" navázala v roce 1965 operace "Steel Tiger" a v roce 1968 následovala operace "Commando Hunt". "Žádná jiná země na světě nebyla bombardována intenzivněji," tvrdí americký historik T. D. Allman. V průběhu vietnamské války svrhly USA na Laos více než 2 000 000 tun bomb. Každých osm minut se řítil k zemi náklad jednoho letounu. Po dobu devíti let." Laosané byli většinou chudí rolníci a po léta se ukrývali v jeskyních a tunelech, aby vůbec přežili. Dnes patří Laos podle indexu HDI k zemím se "středním stupněm lidského rozvoje". Těsně po válce ve Vietnamu a koneckonců ještě i dnes se nachází na území Laosu mnoho nevybuchlé munice, které Spojené státy svrhly. Tato munice zabíjela po válce a stále zabíjí, nebo mrzačí obyvatelstvo, říká Allman, který Laos procestoval. V nezákonné válce proti Vietnamu pokračoval i prezident Richard Nixon. S Nixonem soupeřil o prezidentský post Spojených států ještě další nadějný kandidát - Robert Kennedy, který byl zavražděn. Nixon před svým zvolením slíbil, že pokud se stane prezidentem, tak ukončí válku ve Vietnamu. Po svém zvolení, ale učinil pravý opak, když provedl operaci "Menu" o které vědělo jen 5 nejvlivnějších poslanců z obou stran. Nixon nařídil tajný útok na Kambodžu, čímž se dopustil těžkého zločinu agrese a pokud by dnes žil, tak by stanul před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, který ovšem v té době neexistoval. Aby zastřeli tajnou válku proti Kambodži, falšovali američtí piloti bojová hlášení a udávali, že útočí na cíle v jižním Vietnamu, zatímco pravda byla taková, že bomby svrhly na území Kambodže. Na této lži se podílel i Henry Kissinger a mnozí činitelé Pentagonu. americký parlament byl tak o tajné válce proti Kambodži informován až v roce 1972. Poslanci byli rozezleni, že je Nixon obelhal a ponížil tím, že pouze 5 poslanců z obou politických stran, která se počítá mezi spiklence, neinformovala své kolegy o probíhající nezákonné válce.
Protože zásobovací komunikace severovietnamských komunistů byly z větší části kryty vegetací, použily Spojené státy ve Vietnamu, Laosu a Kambodži také Agent Orange. Tento pesticidní chemický prostředek způsobil zasaženému obyvatelstvu řadu nemocí včetně rakoviny a těžce poškodil nenarozené děti v matčině lůně. Ještě dlouho po válce se rodily znetvořené děti. Podle odhadů Červeného kříže trpělo v roce 2002 na následky aplikace přípravku Agent Orange něco kolem 1 000 000 Vietnamců, z toho zhruba 1 00 000 dětí s různými tělesnými vadami. Hromadná žaloba obětí byla ve Spojených státech v roce 2005 zamítnuta. USA argumentovaly tím, že použití přípravku Agent Orange nebylo chemickou válkou, a nelze je tudíž považovat za porušení mezinárodního práva. Skutečnost, že vietnamská válka byla zahájena na základě tonkinské lži - bez mandátu OSN - a znamenala tedy nejhrubší porušení mezinárodního práva, nebyla vzata v úvahu.
(Poznámka autora stránky k Agent Orange - tuto chemickou látku vyvíjela a vyráběla společnost Monsanto, která je rovněž autorem přípravku Roundup, který je podezřelý ze vzniku mnoha onemocnění včetně rakoviny, ale bohužel je stále používán na polích, jako pesticid. Monsanto je rovněž společnost k upevňování a budování moci amerického impéria v oblasti zemědělství, protože tato společnost je přední světovou společností v oblasti GMO plodin. Tyto plodiny jsou pod záminkou pomoci chudým zemím dodávány na zdejší trhy pro zemědělce. Po několika letech "pomoci" začnou být plodiny zpoplatňovány. Protože GMO plodiny poškozují původní genom, dojde velmi rychle k mutaci u původních plodin. Zemědělci jsou pak následně donuceni používat předražené GMO osivo, které zemědělství dané země činí závislé na USA. Je lží, že díky GMO plodinám budeme moci ze stejné zemědělské plochy získat více úrody. Dále je třeba zdůraznit, že GMO plodiny jsou podezřelé jako zdroj mnoha onemocnění, včetně mnoha druhů rakovin. Nepůvodní genom je navíc hrozba pro původní genomy plodin.)
Str. 140 - 153 - Generální tajemník OSN U Thant byl útokem Spojených států na Vietnam a eskalací války v jihovýchodní Asii mimořádně znepokojen. Stejně jako v případě kubánské krize však proti jednostranné akci amerického impéria nemohl nic podniknout. Mnohé z členských států OSN zaujaly vůči americkému útoku na Vietnam odmítavý postoj. Přes veškerou brutalitu vietnamského konfliktu však Rada bezpečnosti OSN ani Valné shromáždění OSN nedokázaly podniknout účinné kroky k tomu, aby tuto nezákonnou útočnou válku zastavily. Generální tajemník OSN U Thant se 6. srpna 1964 - dva dny po tonkinském incidentu - sešel v Bílém domě s prezidentem Johnsonem, ministrem zahraničních věcí Deanem Ruskem a velvyslancem v OSN Adlaiem Stevensonem a navrhl jim zahájit jednání mezi severním a jižním Vietnamem. Vladimira Suslova, který tehdy zastával funkci zástupce generálního tajemníka OSN, požádal, aby předal prezidentovi severního Vietnamu Ho Či Minovi ústní poselství, obsahující návrh na zahájení důvěrných rozhovorů se Spojenými státy. Ve svých pamětech se U Thant zmiňuje o tom, že jeho spolupracovník Suslov obdržel v září přes Moskvu pozitivní odpověď severovietnamské strany. Ho Či Min byl k zahájení rozhovorů připraven. Dne 23. září informoval U Thant amerického velvyslance v OSN Stevensona, který mu slíbil, že o tom bude obratem informovat Bílý dům. K ničemu ale nedošlo, protože prezident Johnson neměl na zahájení rozhovorů zájem. V listopadu 1964 sdělil Stevenson U Thantovi, že Washington přezkoumal připravenost Hanoje vlastními kanály a nenabyl dojmu, že by Hanoj chtěla skutečně seriózně vyjednávat. Veškerá jednání v té době tím zkrachovala. Dne 24. února 1965, U Thant na tiskové konferenci promluvil k veřejnosti. "Jsem si jist, že kdyby velkolepý národ Američanů znal skutečná fakta a historické pozadí vývoje situace v jižním Vietnamu, byl by se mnou za jedno v názoru, že další krveprolití není nutné," prohlásil generální tajemník OSN s neobvyklou otevřeností. "Jak víte, první obětí války je pravda." U Thant se přesto nevzdal a pokusil se v průběhu války vícekrát zprostředkovat tajná jednání. Ani tato jednání neměla úspěch. Na domácí politické scéně čelil Johnson vlně protiválečných demonstrací, z nichž některé nabyly velkého rozsahu. Jedním z nejvíce viditelných odpůrců války ve Vietnam byl Martin Luther King. Díky svým názorům se stal nepohodlným pro americké elity a nakonec byl zavražděn v Memphisu. Přes toto všechno nebylo možné zastavit válečnou mašinérií USA - zbrojní výdaje dosáhly v roce 1975 nové nejvyšší hranice 90 000 000 000 dolarů. Válka nakonec skončila vítězstvím komunistů 1. května 1975.
Nezákonná válka proti Srbsku v roce 1999
Str. 154 - 155 Po pádu berlínské zdi se v Evropě vzedmuly naděje na mírovou dividendu - omezení vojenských výdajů, slábnutí nepřátelských tendencí či dokonce rozpuštění NATO. Nastal však, bohužel, pravý opak. Jugoslávie - od roku 1945 zakládající členská země Organizace spojených národů - se rozpadla po sérií válek, na kterých se podílely státy NATO. Jugoslávie dnes již neexistuje. Místo ní je zde šestice nových států, které jsou členy OSN: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna, Srbsko, Makedonie a Černá Hora. Mezinárodní právní statut Kosova je předmětem sporů. Tento region byl v roce 1999 nezákonnou útočnou válkou, vedenou státy NATO bez mandátu OSN, odtržen od Srbska.
Balkán představuje most mezi Evropou a Středním východem, a pro silnou Evropu je tudíž strategickou oblastí. Ještě v období studené války nemělo americké impérium na mnohonárodní socialistickou Jugoslávií, v jejímž čele stál komunista Josip Tito, žádný vliv. Jugoslávie sledovala vlastní, na Sovětském svazu nezávislou politiku nezúčastněnosti. Nebyla členem Varšavského paktu, vedeného Moskvou. Komunistická strana Jugoslávie, která se za II. světové války proslavila bojem proti německým a italským okupantům, byla jedinou povolenou stranou a třímala ve svých rukou otěže moci. Různé národnostní skupiny tu spolu žily v míru.
S rozpadem SSSR se však změnila také geostrategická role Jugoslávie. Státy NATO využily slabosti Sovětského svazu, bombardovaly Jugoslávii a zajistily vliv amerického impéria a transatlantické vojenské aliance na Balkáně. Albánie, Chorvatsko a Slovinsko jsou dnes členskými státy NATO. Na území Kosova byla v roce 1999 vybudována velká americká vojenská základna - Camp Bondsteel, kde je umístěno 5000 amerických vojáků. Camp Bondsteel má svou fastfoodovou restauraci, kina, fitness centra, dvě křesťanské kaple a supermarket. Nad táborem vlaje americká vlajka. Americké impérium tím prezentuje svou přítomnost na Balkáně. Zkusme si jen představit, že by Jugoslávie v devadesátých letech minulého století bez mandátu OSN bombardovala Spojené státy a poté vybudovala na Floridě vojenskou základnu s 5000 muži. Pochopitelně se nic takového nestalo. Ale kdyby ano, vyvolalo by to v celém světě zcela oprávněně velký povyk. Spojené státy by co nejostřeji protestovaly v Radě bezpečnosti OSN a současně by vojenskou silou donutily Jugoslávii k uzavření základny, stažení vojsk a zaplacení reparací za nezákonnou útočnou válku. V tomto smyslu jsou vojenské základny pro historiky jako jsem já důležitým znakem soudobých dějin, protože vypovídají o tom, jak je rozdělena moc mezi impériem a vazaly. Ve vztahu k veřejnosti jsou tyto věci, pochopitelně, prezentovány zcela jinak. Média se pojmu "americké impérium" vyhýbají a zůstává také nepřehledné, kdo přesně kde má jaké vojenské základny. NATO a Spojené státy kromě toho v průběhu války v Jugoslávii zdůrazňovaly, že jim v žádném případě nejde o rozšiřování mocenské sféry ani o vlastní zájmy. Všechno, co se v Jugoslávii odehrálo, stalo se podle oficiální verze s cílem pomoci lidem na Balkáně a vytvořil pro ně lepší svět. "Chceme vytvořit svět, v němž vládne tolerance a svoboda," prohlásil zanícený americký prezident George Bush při své návštěvě základny Camp Bondsteel 24. července 2001 před shromážděnými americkými vojáky, kteří jeho slovům napjatě naslouchali a věřili jim. "Díky vám se šíří svoboda po celém světě," ujišťoval je prezident.
Str. 155 - 158 - Bývalý agent CIA Robert Baer má na americkou zahraniční politiku úplně jiný názor. V roce 2016 prohlásil, že Spojené státy komunistickou Jugoslávii cíleně destabilizovaly a rozštěpily na menší státy tím, že proti sobě štvaly různé skupiny této mnohonárodnostní země. O toleranci, kterou zmínil prezident Bush ve svém proslovu k vojákům, nemůže být v americké zahraniční politice ani řeči. Jestliže to sloužilo imperiálním zájmům, byly různé národnostní skupiny naopak záměrně štvány proti sobě. "Kosovo bylo v centrum pozornosti ze dvou důvodů," tvrdí Baer, který v roce 1991 spolu s dalšími agenty CIA přiletěl do bosenského hlavního města Sarajeva. "Za prvé proto, že disponovalo cennými zdroji minerálů a jiných surovin, a za druhé jako vojenský opěrný bod NATO. V srdci Evropy je to největší vojenská základna NATO." Baer je věrohodným zdrojem. Jako čtyřiadvacetiletý mladík vstoupil v roce 1976 do CIA a patří k oněm Američanům, kteří znají svět a z vlastní zkušenosti vědí, co je mocenská politika a jak funguje. V roce 1997 z CIA odešel a od té doby se věnuje psaní knih a přednáškám, aby lidem osvětlil dosud málo známou odvrácenou stranu americké zahraniční politiky. Pro Spojené státy bylo snadné Jugoslávii rozbít, protože mezi různými národnostními skupinami zde existovaly historicky podložené rivality a třecí plochy, které bylo možné posílit a využít. V etnologii se pod pojmem etnikum nebo národ rozumí skupina lidí, kteří se liší od jiných etnik svým náboženstvím, jazykem, historií a kulturou. Etnika na území bývalé Jugoslávie se od sebe liší velice výrazně. V Srbsku žijí pravoslavní křesťané, hovořící srbsky. V Chorvatsku žijí rovněž křesťané, ale jsou to většinou katolíci a hovoří chorvatsky. Chorvaté se mohou bez problému dorozumět s Bosňáky a Srby, protože jejich jazyky jsou velice podobné. V Bosně existuje většina tvořená muslimy. Slovinsko je naproti tomu většinově katolické a hovoří se zde slovinsky. Žádný z různých balkánských národů není ani lepší, ani horší než ostatní. V průběhu destabilizace Jugoslávie byla však Srbům přisouzena role zlosynů. "Cílem propagandy bylo rozdělit jednotlivé jugoslávské republiky, aby odpadly od mateřské země a staly se samostatnými," píše Baer, který se osobně podílel na tajný operacích CIA ve Slovinsku. "Potřebovali jsme k tomu pouze obětního beránka, jenž by nesl odpovědnost za všechno - tedy i za válku a násilí. Pro tuto úlohu bylo vybráno Srbsko, protože bylo jistým způsobem jádrem jugoslávského státu." Mnohým Evropanům není jasné, že americké impérium svými tajnými operacemi Jugoslávii úmyslně rozbilo. Tato taktika má však svou tradici. "Spojené státy nemohou jako impérium v Eurasii intervenovat trvale," vysvětlil americký geostratég George Friedman v roce 2015. "V okamžiku, kdy vstoupíme na evropskou půdu, jsme na základě demografických rozdílů početně v totální nevýhodě. Můžeme ale podporovat jednotlivé soupeřící mocnosti," zdůraznil. V Íraku byli takto proti sobě štváni šíité, sunnité a Kurdové, což vedlo k úplné destabilizaci země. Přesně to samé se stalo s etniky v Jugoslávii. "Také Britové kdysi neobsadili Indii, nýbrž podněcovali proti sobě jednotlivé indické státy," předkládal Friedman k uvážení. Během války v Jugoslávii došlo na všech stranách k těžkým zločinům, v důsledku čehož panuje dodnes mezi Srby, Chorvaty a Albánci velká nedůvěra. Bývalý příslušník CIA Roberts Baer radil postiženým lidem, aby na minulost zapomněli a hledali cesty ke spolupráci a toleranci v budoucnu. To je moudrá rada. "Zapomeňte na minulost, neboť tato zinscenovaná a falešná. Pouze vámi manipulovali a dosáhli toho, co chtěli," soudí Baer. "Vy však kvůli tomu nesmíte i nadále vůči sobě chovat nenávist. Musíte ukázat, že se nad to dokážete povznést a pochopit, kdo nese opravdovou vinu na této situaci! Chtěl bych vám také vyjádřit upřímnou omluvu. To je také důvod, proč již delší čas věnuji rešerším a píši knihy, které se zabývají odhalováním tajemství CIA a Bílého domu."
Po znovusjednocení Německa 3. října 1990 zažila Evropa zásadní změnu poměrů. Sjednocením Německa skončilo čtyřicetileté rozdělení země a lidé na německých náměstích i v ulicích nadšeně slavili. Současně s tím však propukl konflikt v dosud sjednocené Jugoslávii. Co se stalo? Startovní výstřel padl v USA, soudí Mansur Khan. Dne 5. listopadu 1990 schválil americký kongres zákon o poskytování finančních prostředků pro zahraničí (Foreign Operations Appropriations Law 101 - 513). Zákon stanovoval, že po dobu 6-ti měsíců bude Jugoslávii zastavena finanční podpora a zrušeny veškeré úvěry a půjčky. Tento málo známý zákon dále požadoval, aby byly v každé ze 6-ti jugoslávských svazových republik uspořádány separátní volby. Volební výsledky měly být poté předloženy Washingtonu. Teprve po splnění této podmínky mohla být jednotlivým republikám znovu poskytnuta finanční pomoc. Tento zákon zákon byl krajně nebezpečný a již 27. listopadu 1990 citoval list New York Times jednu zprávu CIA, která správně předpokládala, že se v Jugoslávii schyluje ke krvavé občanské válce. Americký zákon vystavil Jugoslávii masivnímu finančnímu tlaku, protože země nebyla nadále schopna splácet dluhy, které měla na Západě. Brzy došlo na všech stranách ke sporům o platby. Rozkladné síly začaly působit. Vzhledem k neustále se tenčícím finančním prostředkům požadovaly bohatší svazové republiky, Slovinsko a Chorvatsko, větší díl peněz pro sebe. To bylo oprávněné, protože tyto republiky také přinášely větší finanční prostředky. Jenomže chudší svazové republiky - Bosna, Makedonie, Černá Hora a Srbsko - požadovaly kvůli špatné hospodářské situaci rovněž více peněz, a to na základě argumentu, že finanční vyrovnání jednotlivých zemí je právě v době hospodářské krize velice důležité pro zachování celistvosti Jugoslávie. Nálada byla stále napjatější a dne 25. června 1991 vyhlásily svazové republiky Chorvatsko a Slovinsko současně nezávislost. Jugoslávské vedení, znepokojené úbytkem finančních prostředků, prohlásilo odštěpení za nezákonné, protože žádná ze svazových republik se nesmí jednostranně odtrhnout, a 26. června 1991 vyslalo do Slovinska jednotky Jugoslávské lidové armády a tanky. To byla občanská válka a nikoliv nezákonná útočná válka jedné členské země OSN proti jiné členské zemi OSN. Jelikož však jugoslávská lidová armáda sestávala z naprosto rozdílných etnik, vyvolalo její bojové nasazení ve vlastní zemi okamžitě v život mnohé rozpory a třecí plochy. Jak líčí Hans Koschnick, velká většina jugoslávské armády "již nesestávala z přesvědčených Jugoslávců". Slovinci, Chorvaté, Makedonci a kosovští Albánci, sloužící v lidové armádě, "nepomýšleli na to, bít se tělem i duší za ideu, která už nebyla jejich". Válka ve Slovinsku byla vedena měkce a netrvala ani dva týdny, neboť Bělehrad "neměl na Slovinsku nijak velký zájem, protože tam nežili prakticky žádní Srbové", vzpomíná Koschnick, který se po válce podílel na obnově Bosny.
Str. 158 - 159 - Dne 25. září 1991 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN vůči Jugoslávii všeobecné zbrojní embargo, jež však nemohlo situaci uklidnit, protože zbraně již v zemi dávno byly. Poté, co byly jednotky jugoslávské lidové armády staženy ze Slovinska, eskalovala situace v Chorvatsku. Tam se pravoslavná srbská menšina postavila proti secesi, neboť se obávala diskriminace ze strany katolické většiny. Protože v Chorvatsku žilo mnoho Srbů, nehodlalo se Srbsko s nezávislostí této země v žádném případě smířit. Přes napjatou situaci uznalo Německo nezávislost Chorvatska a Slovinska již 23. prosince 1991. To nebylo moudré, neboť to vyvolalo u Srbů v Bělehradě velkou nelibost, jako kroky podporující snahy o nezávislost svazových republik, který jen dále podněcuje občanskou válku. Válka v Chorvatsku vzplála mezi katolickými Chorvaty a pravoslavnou srbskou menšinou, podporovanou vojáky ze Srbska. Obě křesťanské skupiny se vraždily navzájem. Rychle se vzmáhaly projevy nacionalismu a nenávisti vůči cizincům. Katolík Franjo Tudjman, kterého si Chorvaté po vyhlášení nezávislosti zvolili za prezidenta, podněcoval proces štěpení a tvrdil, že se Chorvaté nadále nesmějí mísit se Srby. "Díky Bohu nemám za manželku Srbku ani Židovku", prohlašoval posměšně. Tím podporoval secesionistické a nikoliv sjednocující tendence. Nenávist mezi jednotlivými národnostními skupinami sílila. Jugoslávie se nyní začala rozpadat stále rychlejším tempem. V září 1991 vyhlásila nezávislost Makedonie. V říjnu 1991 následovalo vyhlášení nezávislosti také Bosny-Hercegoviny. Ve zbytku Jugoslávie setrvali už jen Srbové v čele se Slobodanem Miloševicem, kteří se silou zbraní postavili proti odtržení ostatních svazových republik. Srbsko však bylo nuceno uznat, že Chorvatsko na své nezávislosti trvá a je také vojensky dostatečně silné, aby si jí prosadilo. Dne 9. ledna 1992, zhruba 6 měsíců po vypuknutí konfliktu, prohlásil srbský prezident Miloševic válku Chorvatsku za ukončenou, "protože cílů jugoslávské lidové armády bylo dosaženo a rozmístěním pozorovatelů OSN je zajištěna ochrana srbské menšiny před chorvatskými útoky". Po vyjednání příměří v Chorvatsku se rozhodla Rada bezpečnosti OSN rezolucí číslo 743 z 21. února 1992 o vyslání "modrých přileb" na Balkán, aby "chránily tamější obyvatelstvo před hrozbou ozbrojených útoků". Jednotky United Nations Protection Force (UNPROFOR) měly za úkol chránit srbskou menšinu v Chorvatsku a vytvořit nárazník mezi jednotlivými stranami konfliktu. Jejich celkový počet činil na počátku operace 16 000 vojáků, později vzrostl až na více než 30 000 mužů. Vojáci pocházeli ze zemí NATO - Francie, Velká Británie, Kanady, Dánska, Belgie, Holandska a Norska, ale i Ruska, Keni a Nepálu. Mezinárodní smíšené jednotky "modrých přileb" měly na území Chorvatska zřídit ochranné zóny (United Nations Protected Areas - UNPA), v nichž žili Srbové. Na jejich ochranu měly k dispozici tanky, jeepy, sanitky a nákladní vozidla. Vozidla OSN byla jednotně natřena bílou barvou a označena velkými písmeny UN. Díky tomuto opatření byla špatně maskována a z dálky viditelná. Mandát Rady bezpečnosti OSN zavazoval "modré přilby" k neutralitě, což znamenalo, že nesměly zasahovat do bojů ve prospěch žádné z válčících stran.
Str. 160 - 161 - Po skončení bojových operací ve Slovinsku v červenci 1991 a v Chorvatsku v lednu 1992 vypukla válka v Bosně a zuřila strašlivou silou. Na území Bosny žili bosenští muslimové, katoličtí Chorvaté a pravoslavní Srbové. Na etnických dělících liniích byly v průběhu války spáchány těžké zločiny. Válka v Bosně začala 7. dubna 1992, když USA a Evropská unie podpořili odtržení Bosny uznáním nezávislosti mladého státu. Tento krok vyvolal velké rozhořčení Srbů. Poté došlo k eskalaci bojů mezi bosenskými Srby a bosenskými Chorvaty a muslimy. Chorvatský prezident Franjo Tudjman vyslal své jednotky, aby bojovaly za zájmy Chorvatů v Bosně. Srbové, vedení prezidentem Slobodanem Miloševicem, vyslali své jednotky, aby bojovaly za zájmy Srbů v Bosně po boku Radovana Karadžice, vůdce bosenksých Srbů. Rozbití Jugoslávie podporovalo také OSN. Na základě rezoluce Valného shromáždění byly Bosna, Chorvatsko a Slovinsko 22. května 1992 přijaty do OSN jako samostatné státy. Muslimský prezident Bosny Alija Izetbegovic nato prohlásil jugoslávskou lidovou armádu, do jejíž kompetence Bosna ještě před několika málo měsíci patřila, za okupační vojsko. Občanská válka se tím změnila na válku útočnou, vedenou proti suverénnímu členskému státu OSN. Boje na území Bosny se dále vystupňovaly. Spojené státy v Bosně podporovaly někdy Chorvaty a někdy zase muslimy, ale nikdy Srby. Je málo známou pravdou, že během války v Bosně sem přilétali militantní muslimové ze zahraničí, což konflikt dále rozněcovalo. Írán dodával bosenským muslimům zbraně. Jako mladý stát, který právě získal nezávislost, neměla Bosna, pochopitelně, stálou armádu. "S pomocí peněz a bojovníků z islámského světa byla vybudována armáda bosenských muslimů," praví německý žurnalista Jürgen Elsässer ve své knize "Wie der Dschihad nach Europa kam" (Jak přišel džihád do Evropy). Militantní muslimové, kteří v 80. letech společně s CIA bojovali proti Rusům v Afghánistánu, se nyní slétali do Bosny. Mezi nimi byli i prominenti, jako například saúdskoarabský občan Usáma bin Ládin. Bin Ládin obdržel v roce 1993 bosenský pas a dostalo se mu osobního přijetí v prezidentském paláci v Sarajevu, píše Elsässer. "Byli to především zahraniční džihádisté, kteří se v průběhu tříletých bojů (1992 - 1995) dopustili strašlivých krutostí," soudí Elsässer. Podpora džihádistů ze strany Spojených států ukazuje, že americké impérium nemělo na deeskalaci konfliktu v Bosně zájem, nýbrž zákulisními machinacemi k vyostřování napětí přispívalo. Aktivita džihádistů na území Bosny pochopitelně nezůstala bez povšimnutí srbskou strnou. Jugoslávský velvyslanec v OSN Dragomir Djokic protestoval 19. února 1993 na půdě Rady bezpečnosti proti tomu, že přes území Chorvatska "jsou dodávány zbraně muslimům a Chorvatům v Bosně". Rada bezpečnosti však jeho protest ignorovala. O několik měsíců později předal velvyslanec Djokic Radě bezpečnosti dokumenty, obsahující seznam srbských vesnic, zničených muslimy, a výčet obětí. Všechny strany konfliktu nyní hovořili o "genocidě", přičemž Chorvaté vyzdvihovali "genocidu, páchanou na Chorvatech", Srbové "genocidu Srbů" a muslimové protestovali proti "genocidě muslimů".
Str. 161 - 162 -Vzhledem k napětí mezi jednotlivými etniky byly také v Bosně od června 1992 rozmístěny "modré přilby" OSN. I zde měly za úkol zřídit kontrolované zóny, určené pro ochranu menšin. Jenomže to, co v Chorvatsku relativně dobře fungovalo, skončilo v Bosně katastrofou. Výzbroj, počty i mandát vojáků v modrých přilbách se ukázaly příliš slabými. Katastrofa jako by byla předem naprogramována. Všechny tři válčící strany - chorvatská, muslimská i srbská - bojovaly v Bosně s brutální tvrdostí a na etnických dělících liniích se navzájem vraždily. Organizace spojených národů byla naprosto neschopná bojovníky od sebe oddělit a zaručit bezpečnost obyvatelstva ochranných zón. Rada bezpečnosti OSN v New Yorku obdržela od kompetentních odborníků informace o tom, že zabezpečení ochranných zón v Bosně je příliš slabé. Dne 24. května 1995 generální tajemník OSN, Egypťan Butrus Butrus - Ghálí, a francouzský generál a velitel UNPROFOR Bernard Janvier shodně prohlásili, že mandát Rady bezpečnosti je nerealistický a ochranné zóny jsou ohroženy. Janvier navrhoval opustit Srebrenicu a dalších pět ochranných zón OSN. S pokračujícím nárůstem násilí vystoupila organizace NATO do popředí a prezentovala se jako možné řešení. Zasvěcení pozorovatelé však NATO před leteckými údery proti Srbům varovali s poukazem na pravdu, že tyto by se mohly stát kontraproduktivní, neboť existuje možnost, že vystaví slabé jednotky "modrých přileb" pomstě válčících stran a možná také povedou k braní rukojmí. Státy NATO však tohoto varování nedbaly. Ultimátům OSN, aby bosenští Srbové stáhli těžké zbraně z prostoru Sarajeva a předali je pod kontrolu OSN, vypršelo 25.května bez odezvy. Poté zahájily letouny NATO na žádost USA 25. a 26. května 1995 bombardování srbských pozic v blízkosti Sarajeva. Bombardováním Bosny v roce 1995 se organizace NATO zpronevěřila principu obrany a vsadila vše na útok. Porušila tím svůj vlastní slib, že bude aktivní toliko v případě napadení některého z členských států. Toto ale nebyl ten případ, protože bylo zcela zřejmé, že Bosna žádný ze států NATO nenapadla, a neexistuje tudíž důvod ka naplnění odpovídajícího článku smlouvy. Organizace NATO však tyto skutečnosti ignorovala a odvolávala se na ultimátum, které dalo bosenským Srbům Rada bezpečnosti OSN. Argumentovala tím, že pouze pomáhá zabezpečit ochranné zóny OSN. Přispěla však k pravému opaku. Srbové odpověděli na bombardování NATO útokem na ochranné zóny OSN, vzali více než 300 příslušníků "modrých přileb" jako rukojmí a připoutali tyto jako živé štíty ke stromům a sloupům, aby NATO odradili od dalších náletů. Rada bezpečnosti OSN si nyní uvědomila slabost "modrých přileb" v Bosně, a vytvořila proto 16.června 1995 Síly rychlé reakce (Rapid Reaction Force - RRF) v síle 400 mužů. Sestávaly se z příslušníků armád států NATO - Francie, Velké Británie a Nizozemska - a jejich úkolem bylo poskytnout podporu UNPROFOR. Ani tyto nepříliš početné jednotky však nemohly stačit k obnovení bezpečnosti ochranných zón OSN na území Bosny. Napětí mezi jednotlivými etnickými skupinami vzrůstalo a stále více eskalovalo.
Str. 162 - 167 - Srebrenica je město na východě Bosny, osídlené převážně muslimským obyvatelstvem. Vedle hlavního města Sarajeva je dnes pravděpodobně nejznámějším bosenským městem, protože jeho jméno je spojeno s masakrem, který se odehrál v průběhu války v Bosně. Otázka, co přesně se tehdy v Srebrenici stalo, je předmětem sporů historiků. Jisté je, že Rada bezpečnosti OSN prohlásila obě východobosenské muslimské enklávy - Goražde a Zepu - za ochranné zóny OSN, ve kterých bylo zakázáno držení a použití těžkých zbraní. Jisté rovněž je, že vojáci OSN byli příliš slabí a ochranu cca 50 000 lidí ve Srebrenici nedokázali zajistit. Srbské jednotky obléhaly ochrannou zónu OSN ve Srebrenici po celá léta a humanitární konvoje vpouštěly do města jen ve výjimečných případech. Poté, co letouny NATO v květnu 1995 bombardovaly Srby, došlo k vyostření napětí. Z hlediska Srbů to byla organizace NATO, jež vystupňovala boje, a oni nyní odpověděli odvetným úderem. Dne 5. července 1995 zaútočilo na Srebrenici 12 000 srbských vojáků, podporovaných tanky a dělostřelectvem pod velením bosenskosrbského generála Ratka Mladice. Enklávu mělo z pověření OSN ochránit cca 300 lehce vyzbrojených nizozemských "modrých přileb". Ale jak mohlo 300 lehce vyzbrojených Nizozemců bez bojových zkušeností udržet v šachu 12 000 těžce vyzbrojených a v bojích zocelených Srbů? O výsledku jednostranného boje bylo předem rozhodnuto. Dne 11. července byla ochranná zóna dobyta a v rukou Srbů. Ze Srebrenice bylo vyhnáno více než 40 000 muslimů. Ne všichni se však dostali z ochranné zóny živí. Srbové v ochranné zóně OSN několik tisíc bosenských muslimů povraždili. Přesný počet je předmětem sporů. Podle zjištění tribunálu OSN pro válečné zločince bylo ve Srebrenici zabito 7000 - 8000 bosenských muslimů. Podle autora Alexandera Dorina není toto číslo doloženo a je zjevně příliš vysoké. Historické práce ke Srebrenici, vzniklé pod vlivem amerického impéria, mají v první řadě sloužit k diskreditaci Srbů. Pro věrohodnost OSN znamenala Srebrenica doslova katastrofu. V zemích NATO hovořili politici a novináři o "genocidě" a tvrdili, že OSN je naprosto neschopná. V Německu vyzval politik Zelených Joschka Fischer koncem července 1995 svou stranu otevřeným dopisem ke změně koncepce. Srebrenica prý ukazuje, že vojenské intervence k zabránění genocidě jsou nyní nutností. V týdnech, následujících po dramatu ve Srebrenici, byla Organizace spojených národů "ocejchována za obětního beránka", soudí expert OSN Andreas Zumach. "S tím důsledkem, že OSN je dnes ve velké části veřejného mínění zdiskreditována a pro jakoukoliv formu vojenských misí - ať již misi "modrých přileb" nebo bojové operace - již jak se zdá nepřipadá v úvahu." Impérium USA prezentovalo NATO jako alternativu k OSN a vojenská aliance se po Srebrenici stavěla do role mohutné bojové jednotky, která je jako jediná s to zabezpečit mír a zabránit těžkým zločinům. To všechno bylo pouhé divadlo. Srebrenica ukazuje, že Charta OSN či sama organizace OSN nejsou bezcenné, nýbrž že odpovědnost za slabou výzbroj a nesplnitelný mandát 300 nizozemských "modrých přileb" nesou mocnosti s právem veta v Radě bezpečnosti OSN. Bylo by stejně absurdní, kdyby fotbalový trenér poslal na hřiště jen dva hráče v poli a brankaře , aby tam po dobu 90 minut čelili sinému soupeři o 11 mužích. Jejich porážka by byla i zde předem daná. V zákulisí tahalo za nitky americké impérium. Andreas Zumach odhalil, že CIA a americká vojenská tajná služba Defence Inteligence Agency ( DIA ) odposlouchávaly rádiovou a telefonickou komunikaci mezi bosenskosrbským generálem Mladicem a náčelníkem štábu srbské armády Momčillo Perišicem, nejvyšším vojenským funkcionářem prezidenta Miloševice. "V těchto rádiových a telefonních hovorech byl srbský útok na Srebrenici do všech detailů naplánován a připraven," tvrdí Zumach. "Také cíl útoku - dobytí města a vyhnání jeho muslimských obyvatel - byl vícekrát jasně zmíněn." Před srbským útokem i v jeho průběhu přelétaly nad Srebrenicí americké bezpilotní letouny a pořizovaly letecké snímky. Spojené státy byly informovány nejlépe. Během války v Bosně zemřelo celkem něco kolem 100 000 lidí, vojáků i civilistů ze všech národnostních skupin, to jest muslimů, Chorvatů a Srbů. Není pochyb o tom, že Srbové spáchali během války v Bosně těžké zločiny, což ostatně potvrdilo i vyšetřování OSN. Avšak také Chorvaté a také bojovníci muslimské armády postupovali v Bosně bezohledně a vraždili ženy, děti a starce. Zločiny muslimů a Chorvatů, spáchané na Srbech, byly však v médiích států NATO sotva zmíněny, protože muslimský prezident Bosny Alija Izetbegovic se těšil podpoře amerického prezidenta Billa Clintona, a státy NATO tudíž stály na straně muslimů. Veřejně kritizovány, fotografovány a detailně vyšetřovány byly toliko zločiny spáchané Srby na muslimech. Mira Beham toto jednostranné zpravodajství kritizuje ve své knize "Kriegstrommeln" (Válečné bubny) a tvrdí, že také příběh Srebrenice byl vylíčen jen z poloviny. "Druhou polovinou toho příběhu je pravda, že na podzim roku 1992 bylo v obcích Srebrenica a Bratunac zmasakrováno zhruba 1200 - 1500 srbských civilistů a vypáleno 50 srbských vesnic. Ukázalo se, že za tyto činy nese odpovědnost Naser Oric - bosenskomuslimský generál a velitel Srebrenice." Vojáci nizozemských "modrých přileb" byli porážkou ve Srebrenici traumatizováni a holandský historický výzkum se z toho důvodu válkou v Bosně podrobně zabýval. Nizozemský badatel Cees Wiebes, který získal neomezený přístup k dokumentům nizozemské tajné služby, potvrzuje, že obecně vzato bylo o válce v Bosně referováno velice jednostranně: Zločiny Srbů byly zveličovány, zločiny muslimů a Chorvatů bagatelizovány. Shledal, že Spojené státy sice prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN vyslaly do Bosny "modré přilby" a tím - přinejmenším v očích světové veřejnosti - podporovaly mír, současně však také vyzbrojovaly bosenské muslimy a napětí tím podněcovaly. Cees Wiebes potvrdil "tajnou alianci mezi Pentagonem a radikálními islámskými skupinami ze Středního východu, které měly pomáhat bosenským muslimům". Když Bill Clinton v lednu roku 1993 jakožto nový prezident vstoupil do Bílého domu, byla americká podpora bosenských muslimů ještě vystupňována - impérium je nasměrovalo proti srbským křesťanům. Clintonova administrativa byla "skrz naskrz promuslimsky a protisrbsky orientovaná", shledal Cees Wiebes "a v politických postojích byla pravda všeobecně překrucována, aby mohli být Srbové prezentováni negativněji než ostatní strany této občanské války. To se dělo ruku v ruce s ignorováním nežádoucích aktivit Chorvatů a muslimů". Americká velvyslankyně v OSN Madeleine Albrightová nenechala nikoho na pochybách o tom, že impérium podporuje muslimského prezidenta Bosny Aliju Izetbegovice. "Vaše budoucnost a budoucnost Ameriky jsou neoddělitelně spojeny," zdůraznila při příležitosti otevření americké ambasády v bosenském hlavním městě Sarajevu. Zločiny džihádistů nebyly vyšetřovány. Zločinům, spáchaným Srby se však dostalo publicity. Spojené státy k tomu využívaly svého dominantního postavení v Radě bezpečnosti OSN, kde velvyslankyně USA Albrightová 10. srpna 1995 předložila letecké snímky, které měly dokládat zločiny bosenských Srbů v okolí Srebrenice. Následný projev velvyslankyně měl přesvědčit Radu bezpečnosti o tom, že Srbové systematicky popravují muslimy. Rezoluce navržená USA, která požadovala vyšetření událostí ve Srebrenici a tím ovlivňovala i způsob psaní historických prací o válce v Bosně, byla všemi 15 členy Rady bezpečnosti přijata jednohlasně. Srbové se v průběhu války v Jugoslávii bezpochyby podíleli na těžkých zločinech. Je však chybné jmi připisovat všechny zločiny a zcela zakrývat zločiny bosenských muslimů a bosenských Chorvatů jakož i zakrývat vliv amerického impéria. Také rozsudky Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii, kterými byli jako pachatelé zločinů potrestáni především Srbové, ukazují, že dějiny vždy píší vítězové. Zákulisní role prezidenta Clintona a USA ve válce v Jugoslávii zde byla zcela zamlčena. V dubnu 2016 odsoudil trestní soud s odkazem na mrtvé ze Srebrenice v okamžiku vynesení rozsudku již sedmdesátiletého vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžice za genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny ke 40 letům vězení. Pro pozorovatele nahlížející na válku v Bosně z vnějšku, byla tamější situace vesměs zcela nepřehledná. Jen nemnozí tehdy rozpoznali, že Spojené státy měly na rozpadu Jugoslávie zájem. "Opravdu založila požár na Balkáně americká vláda. V každém stadiu tamějších Událostí se Washington choval jako žhář, přilévající olej do ohně," zní kritický závěr americké mírové aktivistky Sarah Floundersové z International Action Center v New Yorku - organizace, která informuje americkou veřejnost o válkách vlastní vlády. "Za rozpad Jugoslávie a z něj povstavší občanskou válku nese z větší části odpovědnost americká vláda. Nic se nestalo náhodou, nebo nedopatřením, všechno mělo svůj základ ve strategických úvahách a rozhodnutích. Každý krok, který Spojené státy podnikly, sloužil k rozšíření války a podporoval další štěpné procesy v regionu." Dne 28. srpna 1995 dopadl na tržiště Merkale v Sarajevu dělostřelecký granát, který usmrtil 38 lidí. Vojáci "modrých přileb" OSN dospěli k závěru, že byl vypálen ze srbských postavení, což srbská strana popřela. NATO vzala tento incident za podnět k dalšímu bombardování Bosny. V období od 30. srpna do 14. září 1995 dopadaly na srbská postavení v Bosně bomby NATO. V rámci operace Deliberate Force uskutečnili letci z osmi států více než 3000 bojových misí a svrhli přes 1000 pum. Dvě třetiny misí absolvovaly americké bojové stroje, ale na bombardování Bosny se podílela také Německá Luftwaffe. Z amerických válečných lodí byly na pozice bosenských Srbů odpáleny rakety s plochou dráhou letu Tomahawk, které zničily mimo jiné i jejich hlavní stan v blízkosti města Banja Luka. Organizace NATO dala znovu najevo, že bombardováním Bosny v roce 1995 a prvním nasazením svých bojových letounů mimo území NATO proměnila proměnila z obranné aliance v útočné spojenectví. Srbové měli proti letecké válce NATO jen málo co postavit. Z pohledu velení NATO byli Srbové schopni pouhého "píchání špendlíkem". Dne 30. srpna sestřelili poblíž Pale protiletadlovou raketou francouzský bojový letoun. Letci se zachránili. V členských státech NATO byla aliance v médiích prezentována jako mírotvorná síla a mnozí občané tomu dokonce i věřili. "Tyto letecké údery spolu s obnovenou odhodlaností našich evropských partnerů jakož i bosenskými a chorvatskými územními zisky konečně Srby přesvědčily, aby přemýšleli o míru," prohlásil americký prezident Bill Clinton o několik měsíců později v celostátně přenášeném televizním projevu. Rusko bylo nasazením letectva NATO mimo území zemí NATO ("out of area") rozzuřeno a poděšeno a 8. září 1995 na půdě Rady bezpečnosti OSN požadovalo, aby byly nálety na Bosnu okamžitě zastaveny. Tento požadavek podpořila také Čína. Státy NATO - USA, Francie, Velká Británie a Itálie - se však postavili proti a bombardování pokračovalo ještě celý další týden. V září 1995 vyjádřili Srbové souhlas se stažením zbraní ze Sarajeva. Mise "modrých přileb" UNPROFOR, která ztroskotala, byla ukončena. Žezlo vlády v Bosně převzala organizace NATO. Dějiny válek na Balkáně jsou zároveň dějinami zbavení OSN moci, provedeného organizací NATO", seznává správně Hesenská nadace pro výzkum míru a konfliktů. "OSN se smrskla na notariát NATO."
Str. 167 - 168 - Na veřejnosti hrálo americké impérium roli mírotvůrce. Koncem roku vyzvalo muslimského prezidenta Aliju Izetbegoviče, srbského prezidenta Slobodana Miloševice a chorvatského prezidenta Franja Tudjmana, aby přiletěli do Spojených států, a donutilo je k tomu, aby na letecké základně v Daytonu ve státě Ohio, odloučeni od veřejnosti, po tři týdny jednali o budoucnosti Bosny. Miloševic nakonec musel americkému tlaku ustoupit a 21. listopadu 1995 byla tzv. Daytonskou dohodou všemi třemi prezidenty potvrzena nezávislost Bosny. Aby nebyla tak jasně patrná dominance USA, dokument nebyl slavnostně podepsán na americké vojenské základně, nýbrž 14. prosince 1995 v Paříži. Ceremoniálu byli přítomni americký prezident Bill Clinton, francouzský prezident Jacques Chirac, německý spolkový kancléř Helmut Kohl a ruský premiér Viktor Černomydrin. Daytonskou dohodou skončila válka v Bosně. Generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí byl po skončení války v Bosně v roce 1996 Spojenými státy vypuzen ze svého úřadu a ve funkci ho nahradil Kofi Annan. Přestože 14 z 15 členů Rady bezpečnosti v listopadu 1996 hlasovalo pro znovuzvolení pozitivně hodnoceného egyptského generální tajemníka, americká velvyslankyně Madeleine Albrightová využila svého práva veta, a druhému funkčnímu období Butruse-Ghálího tak zabránila. Jako bývalý profesor mezinárodního práva byl Butrus-Ghálí s případy porušení Charty OSN spojenými státy i jinými zeměmi velmi přesně obeznámen a občats tyto přestupky také kritizoval, čímž na svou hlavu přivolával hněv impéria. Ředitel Jednotky spojených národů Malcolm Harper kritizoval později "hanebné jednání" USA a neslaný nemastný postoj ostatních členů Rady bezpečnosti. A samotný Butrus-Ghálí se ptal: "Nač celá tahle všeobecná válka proti mně? Byli by přece mohli využít právo veta, aniž by museli nutně udělat to, co udělali."
Str. 168 - 170 - Albánie je muslimskou zemí s pouhými třemi milióny obyvatel, zemí, hraničící na jihu s Jugoslávií. Od roku 1955 je členem OSN. Rozpadem sousední Jugoslávie byla také ona zavlečena do spirály násilí, protože někteří Albánci žijí v Srbsku. Tito tzv. kosovští Albánci tvoří v Srbsku menšinu a žijí v srbské provincií Kosovo. To bylo tehdy součástí Srbska, přesně tak, jako je Bavorsko součástí Německa, Vorarlbersko součástí Rakouska či kanton Tessin součástí Švýcarska. Kosovští Albánci seznali, že s rozpadem Jugoslávie dojde k novému vymezení hranic, a začali usilovat o získání nezávislosti na Srbsku. To ovšem nechtěli Srbové v žádném případě připustit. Prohlásili s veškerým důrazem, že nebudou odštěpení Kosova nikdy tolerovat. Aby dosáhli svého cíle, formovali kosovští Albánci guerillovou armádu pod označením Kosovská osvobozenecká armáda (Ushtria Clirimtare Kosoves - UCK). Její jednotky měly za úkol Kosovo etnicky vyčistit a odtrhnout od Srbska. Dne 22. dubna 1996 zahájily guerilly UCK útoky na srbské policisty i civilisty v Kosovu. Tyto útoky se v následujících měsících a letech opakovaly. Veden snahou čelit nepokojům, prezident Miloševic v letech 1997 a 1998 svoje policejní síly v Kosovu posílil. Příslušníci paramilitární UCK vraždili Srby a dobyli několik vesnic. Srbští policisté a vojáci vraždili kosovské Albánce a příslušníky UCK, kteří se pokaždé museli stáhnout přes hranice do Albánie. Konflikt probíhal podél etnické dělící linie. Tisíce Srbů, vyhnaných z Chorvatska, byly přesídlovány do provincie Kosovo, aby tam zabezpečily srbskou většinu. Američané věděli o etnickém nepřátelství, panující mezi muslimskými Albánci a křesťanskými Srby, a rozhodli se tohoto štěpení využít tím, že se postaví na stranu Albánců a podpoří snahy kosovských Albánců o dosažení nezávislosti. Před mezinárodním trestním soudem pro bývalou Jugoslávii to v Haagu potvrdil britský důstojník John Crosland, který působil až do 23. března 1999 jako vojenský atašé na britské ambasádě v Bělehradě. "Mezinárodní společenství podporovalo UCK," prohlásil. "Bill Clinton, Richard Holbrooke a Madeleine Albrightová se rozhodli, že v Srbsku musí dojít ke změně vlády, a UCK se stala jedním z nástrojů, sloužících k prosazení tohoto záměru." Zločiny UCK nebyly Spojenými státy kritizovány, protože UCK představovala užitečný nástroj ke svržení Miloševice. Současně s tím byly v televizi i novinách států NATO intenzivně probírány zločiny Srbů. Tak vznikl zkreslený obraz: Stejně jako již v případě války v Bosně, byla i nyní připsána veškerá vina Srbům, i přesto, že spirálu násilí roztáčely obě strany konfliktu. "Podle mého názoru byla UCK teroristickou organizací a nikoliv hnutím bojovníků za svobodu," prohlásil Crosland před soudem OSN. "UCK zahájila ozbrojený boj proti suverénnímu státu a Srbsko mělo právo bránit se její teroristické taktice. Jestliže říkám, že Srbové měli právo bojovat proti povstání, nemá tím být ovšem zastřena pravda, že také Srbové spáchali hrozné zločiny," uvedl Crosland, který tím moudře poukázal na fakt, že spirálu násilí roztáčeli obě strany konfliktu. Odštěpením Kosova od Srbska považoval za chybu. "Odštěpit Kosovo od Srbska, to je jako odtrhnout Wales od Anglie," dal tento Brit na uváženou. Mnozí kosovští Albánci a také někteří Srbové uprchli v průběhu války do Švýcarska, a já jsem proto mohl hovořit jak se Srby, tak i s Albánci. Vzájemná nenávist je v nich stále ještě hluboce zakořeněna a obě strany svalují odpovědnost za válku na tu druhou. Jen nemnozí mají jasno o tom, že americké impérium cíleně podporovalo UCK a tím v zákulisí podněcovalo spirálu násilí. již v roce 1998 bylo "několik set bojovníků UCK cvičeno ve vedení bojové činnosti a taktice příslušníky elitních jednotek Special Operations Forces a členy jedné americké soukromé žoldnéřské firmy. UCK dostávala také moderní výzbroj", potvrzuje Albert Stahel ze švýcarského Institutu strategických studií. Přestože bylo známo, "že UCK není ničím jiným než bandou kriminálníků a teroristů", podporovaly Spojené státy její jednotky zbraněmi, poradci a výcvikem, uvedl Stahel. "Přes stažení většiny jednotek jugoslávské lidové armády v roce 1998 z Kosova útočily jednotky UCK i nadále na policejní opěrné body v provincií a vraždily policisty." Vzhledem k přetrvávajícímu napětí požadovala OSN 23. září 1998, aby bylo v Kosovu uzavřeno příměří a srbská policie se stáhla z kasáren.Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) vytvořila 25. října 1998 Kosovskou ověřovací misi (Kosovo Verification Mission - KVM) a vyslala do Kosova 2000 pozorovatelů, kteří měli dohlížet na dodržování příměří. Po tomto opatření vlna násilí opadla. V březnu 1999, před útokem NATO, bylo v celém Kosovu zaznamenáno pouze 39 mrtvých. Civilní opatření OBSE bylo úspěšné. Organizace NATO však přesto chtěla svrhávat bomby. "Legitimizačním základem pro německou účast se stala takzvaná humanitární katastrofa v Kosovu", vzpomíná německý generál Heinz Loquai, který byl v rámci mise OBSE na místě jako pozorovatel. Ale "taková humanitární katastrofa jako mezinárodně právní kategorie, která by opravňovala vstup do války, před zahájením války v Kosovu neexistovala". Německý ministr obrany, sociální demokrat Rudolf Scharping, však přesto bubnoval do války, kterou prolhaným způsobem označil za "humanitární angažmá". "Nikdy bychom nepřikročili k vojenským opatřením," ujišťoval Scharping v rozporu s dobrým svědomím 27. března 1999, kdy již na Srbsko padaly bomby, "kdyby v Kosovu nedocházelo k humanitární katastrofě s 250 000 uprchlíky uvnitř provincie, o celkovém počtu daleko přesahujícím 400 000 uprchlíků a dosud nezjištěném počtu mrtvých" byla neudržitelná. Také Norma Braunová, americká diplomatka v Kosovu, potvrzuje že Loquai mluvil pravdu a Scharping lhal. "až do zahájení leteckých útoků NATO žádná humanitární krize neexistovala.
Str. 170 - 171 Americký senátor Hiram Johnson v průběhu I. světové války v roce 1917 trefně poznamenal: "První obětí války je pravda." V případě války v Kosovu v roce 1999 tomu nebylo jinak. Tak jako lež o incidentu v Tonkinském zálivu vyvolala válku ve Vietnamu, bylo jako spouštěče války v Kosovu využito událostí v Račaku. V noci z 15. na 16. ledna 1999 bylo ve vesnici Račak v srbské provincii Kosovo zavražděno 45 lidí. Americký diplomat William Walker, člen kosovské mise OBSE, obratem obvinil Srby z provádění etnických čistek a hovořil o "masakru". Tato verze byl později převzata také do obžaloby Miloševice před tribunálem OSN pro válečné zločince v Haagu. Walker hlásil, že v Račaku Srbové z bezprostřední blízkosti popravili 45 neozbrojených albánských civilistů. "Když jsem viděl ty mrtvoly s ustřelenými obličeji, protože jim přiložili zbraně těsně k hlavám - 15 z nich bylo zjevně zabito jako při popravě -, potřeboval jsem prostě pár minut, abych se vzpamatoval a byl znovu mocen slova," řekl Walker 16. ledna 1999, přibližně dva měsíce před útokem NATO. Západní politikové využili tragédie z Račaku k tomu, aby kritickou evropskou veřejnost přesvědčili o nutnosti útoku NATO na Jugoslávii. Teprve po válce byli mrtví z Račaku exhumováni a ohledáni finskou patoložkou Helen Rantaovou. Rantaová byla nedůvěřivá a vyslovila podezření, že se v daném případě mohlo jednat o manipulaci a klamání veřejnosti. "Jsem si vědoma toho, že by se mohlo říci, že celá ta scéna v malém údolí byla naaranžována. Jsem si toho vědoma, neboť je to skutečně možné. První výsledky našeho ohledání se tomuto závěru velmi blíží, stejně jako pozdější výsledky forenzního šetření, které jsme provedli v listopadu 1999 přímo na místě." Někteří mrtví z Račaku nebyli neozbrojení civilisté, nýbrž příslušníci paravojenské UCK. Jenže Američan Walker "prodal" mrtvé bojovníky UCK médiím jako nevinné civilisty, popravené bezdůvodně Srby, vzpomíná Heinz Loquai, který tehdy sloužil v dozorčí misi OBSE: "Walker kolem sebe shromáždil asi 30 novinářů, odjel tam s nimi a zakrátko vyhlásil, že se jedná o Srby," tvrdí Loquai. "V daném okamžiku sice nešlo ještě vůbec nemohl vynést žádný soud, ale tato verze byla nekriticky přijata OBSE, OSN i všemi vládami. Organizace NATO zahájila následujícího dne mimořádné zasedání, což byla naprosto neobvyklá událost. Dá se říci, že Walker svým chováním zapálil doutnák, vedoucí k válce." Račak posloužil jako spouštěč války v Kosovu. Skutečnost, že americký diplomat William Walker sloužil v 80. letech jako velvyslanec v Salvadoru a ututlal tam masakr civilistů, nikoho nezajímala. Proč zástupci médií věřili zrovna člověku jako je Walker, mi zůstává záhadou. Všichni se však přesto Američanem oklamat nedali. Jedním z mála těch, kteří válečnou lež, předcházející válce v Kosovu nejen, že mlčky nepřijali, ale rozhodně odmítli, byl německý generál Heinz Loquai. "Německé generalitě se v minulosti často předhazovalo, že mlčela tehdy, když měla promluvit rozhodné slovo," prohlásil generál Loquai. "A já jsem chtěl v této situaci také něco říci a nenechat manipulaci a propagandu jen tak bez povšimnutí." Tím že Spojené státy svou tajnou podporu UCK zaretušovaly a prezentovaly mrtvé bojovníky UCK jako zmasakrované civilisty, vytvořily účinnou válečnou lež, kterou byla veřejnost v Evropě i Spojených státech oklamána.
Str. 172 - 173 Na základě událostí z Račaku vyhlásila organizace NATO, že je třeba etnické čistky zastavit. Dne 24. března 1999 zahájily letouny NATO bombardování Srbska. Útok byl proveden bez souhlasu OSN, a jednalo se tedy o nezákonnou útočnou válku. Útok NATO na Kosovo probíhal pod velením USA za aktivní účasti různých západoevropských demokracií. Mezi nimi byly státy NATO - Německo, Velká Británie, Francie, Dánsko, Norsko, Itálie, Nizozemsko, Belgie, Portugalsko, Turecko a Španělsko. Tím se velký počet zemí, které se řadí k předním světovým demokraciím, prohřešil proti Chartě OSN, neboť tato vojenský útok na nezávislé státy bez mandátu OSN výslovně zakazuje. Všechny zúčastněné státy se dopustily těžkého zločinu agrese. Po bombardování Bosny v roce 1995 byl útok na Srbsko z roku 1999 druhou operací NATO "out - of - area" . Organizace NATO se v kosovské válce pro všechny jasně a zřetelně proměnila z obranné aliance v útočné spojenectví. Organizací NATO předestřený obraz nepřítele - "zlých křesťanských Srbů" proti "dobrým muslimům" - slepě a nekriticky přebírala masová média. Přebírala od NATO také termín "kolaterální škody", označující neúmyslně usmrcené lidi, přestože v mezinárodním právu platí toto označení pro věci, nikoliv pro lidi. Některé historky byly zcela smyšlené. Novinář Erich Rathfelder publikoval v srpnu 1998 v taz hororovou zprávu o tom, že Srbové v Orahovaci povraždili 567 lidí, z toho 430 dětí. Zpráva však byla nepravdivá, za což Rathfelder obdržel pokárání od rakouské rady pro tisk. Teprve po válce někteří z novinářů sebekriticky přiznali, že až příliš slepě věřili interpretaci NATO. "jsem stále znovu velice překvapen tím, jak dalece jsme se nechali zneužít," řekl Andreas Pawlouschek z ARD. Mluvčí NATO Jamie Shea věděl, že političtí vůdcové států NATO musí na domácí scéně "prodat" válku vlastnímu národu. "Rudolf Scharping odvedl odvedl opravdu dobrou práci," radoval se Jamie Shea. "Není skutečně nijak lehké, speciálně v Německu, které po dobu 50 let znalo pojem obrana jedině jako označení pro ochranu vlastní země, poslat vlastní vojáky daleko za hranice." Také sociálně demokratický spolkový kancléř Gerhard Schröder a ministr zahraničních věcí za stranu Zelených Joschka Fischer splnili svůj úkol na výtečnou, pochvaloval si propagandistický expert NATO. Formování veřejného mínění v Německu bylo pro NATO stěžejní záležitostí. "Kdybychom prohráli boj o veřejné mínění v Německu, prohráli bychom ho v celé alianci," řekl Jamie Shea.
Str. 173 - 174 - Od roku 1945 do roku 1995 Německo nebombardovalo žádnou jinou zemi. V širokých vrstvách obyvatelstva bylo pevně zakotveno a respektováno všemi politickými stranami ušlechtilé heslo "již nikdy válku". Bombardování Bosny v roce 1995 a nezákonnou útočnou válkou proti Srbsku v roce 1999 se však všechno náhle změnilo. Politické vedení a masová média vysvětlovali národu, že válka je správná a nutná i přesto, že je vedena bez mandátu OSN. Co se to, pro všechno na světě, stalo? Důvody vstupu Německa do války na straně amerického impéria jsou dnes dobře známy: Za prvé se nikdo neptal lidu - žádné celoněmecké referendum o vstupu do války se nekonalo. Útok na Srbsko byl možný jedině proto, že v Německu - na rozdíl například od Švýcarska - se obyvatelstvo k důležitým věcným otázkám nemůže vyjádřit u volebních uren. Kdyby byl dotázán lid, s velkou pravděpodobností by zapojení německých vojáků do této nezákonné útočné války odmítl. Za druhé podporovala válku organizací NATO ovlivněná německá masová média a prezentovalo ji jako "humanitární válku". Tato formulace je naprostým nesmyslem, protože žádná válka není humanitární. Ale protože masová média představovala Srby jako "vždy zlé" a Albánce jako "vždy dobré" a podporovala tento jednostranný narativ lživými konstrukcemi, podařilo se jim nesmyslný koncept "humanitární války" národu skutečně vnutit. Je zklamáním, že tato klasická válečná propaganda nebyla v Německu prohlédnuta. Vždyť poučení z minulosti byla všem přístupná, a jak funguje válečná propaganda, také nebylo žádným tajemstvím. "Vnímavost veliké masy je jen velmi omezená, porozumění malé, zato zapomnětlivost velká," shrnul své úvahy o propagandě před II. světovou válkou Adolf Hitler. "Vzhledem k této pravdě se musí každá účinná propaganda omezit pouze na velice málo bodů a heslovitě je využívat tak dlouho, až si i ten poslední dokáže pod těmito slovy představit požadovaný obsah." A jeho ministr propagandy Joseph Goebbels doplnil: "Propaganda musí být jasná a jednoduchá, ne-li primitivní," protože "lid je většinou mnohem primitivnější, než si představujeme. Podstatou propagandy je proto nutně jednoduchost a opakování." Přesně tímto způsobem byla německému národu prezentována formulace "humanitární války". Protože občané nebyli dotázáni a masová média šířila propagandu, byli by museli nezákonné útočné válce zabránit zvolení politikové, jenomže ti činili pravý opak a explicitně požadovali použití vojenské síly. Mnozí z poslanců válečnou propagandu neprohlédli a následovali slepě své stranické vůdce.
Str. 174 - 175 - Dne 16. října 1998 hlasovalo z 580 přítomných poslanců 500 pro, 62 proti a 18 se zdrželo hlasování (ohledně útoku na Srbsko). Dlouholetá zásada: "Již nikdy nesmí z německého území vzejít válka, již nikdy nesmějí být němečtí vojáci nasazeni k jiným účelům než k obraně vlasti " byla hozena přes palubu. Poslanci rozhodli, že se Bundeswehr může podílet na leteckém útoku NATO proti Srbsku, v nutném případě i bez mandátu OSN. Dne 24. března, když začal útok NATO, tvrdil sociálně demokratický spolkový kancléř Gerhard Schröder v televizi, že Německo vůbec žádnou válku nevede: "Milé spoluobčanky, milí spoluobčané, dnes večer zahájila organizace NATO letecké údery na vojenské cíle v Jugoslávii", prohlásil. "Tím chce aliance zamezit dalšímu hrubému a systematickému porušování lidských práv a zabránit humanitární katastrofě v Kosovu. Jugoslávský prezident Miloševic tam vede nemilosrdnou válku. My žádnou válku nevedeme, nýbrž jsme povoláni k tomu, abychom prosadili mírové řešení situace v Kosovu třeba i vojenskými prostředky."
Str. 175 - 176 - Bombardování NATO trvalo 78 dní a nocí. Letouny NATO bombardovaly také civilní cíle, mimo jiné vodárny, mosty, zdymadla, elektrárny, nádraží, školy a nemocnice. Celkový počet bombardování Srbska byl odhadnut na 3500 mrtvých. NATO používala jak tříštivé bomby, tak i spornou munici s uranovým jádrem, která může způsobovat rakovinu. Podle srbských údajů, zveřejněných po válce, zemřelo prý takto na rakovinu 10 000 lidí. Poté co se Čína v Radě bezpečnosti OSN zasazovala o rezoluci, která by zastavila bombardování NATO, ocitli se Číňané sami pod palbou. Dne 7. května 1999 zasáhly letouny NATO čínské velvyslanectví v Bělehradě, přičemž 3 Číňané zahynuli a 21 bylo zraněno. Velení NATO hovořilo o "strašlivém omylu". Číňané tomu však nevěřili, považovali incident za úmysl a hovořili o "barbarském aktu". "Vláda v Pekingu byla tehdy rozhodnuta podpořit v Radě bezpečnosti OSN rezoluci, zaměřenou na ukončení války v Jugoslávii," vzpomíná německý politik Willy Wimmer. "A na tom jisté americké kruhy neměli zájem. Neříkám, že to byla celá americká vláda. Ale někdo tyto bomby poslal, aby Číňanům udělil lekci. Aby se čínská vláda na rezoluci nepodílela a válka mohla pokračovat dál. Pro alianci NATO bylo důležité, aby ji veřejnost nevnímala jako brutální a bezohledné vojenské spojenectví - jímž opravdu byla, které vede podobně jako Hitler nezákonné útočné války. Bill Clinton byl proto v masových médiích oslavován jako mírotvůrce, který svým rozhodným postupem proti řezníkovi Miloševicovi zastavil krveprolití na Balkáně. Že v Kosovu posiloval muslimskou UCK a svou nezákonnou útočnou válkou zničil Chartu OSN, o tom se již válečná propaganda nezmiňovala.
Str. 176 - 177 - "Musím říci, že když aliance NATO v roce 1999 zahájila útok, otevřeli jsme láhev šampaňského," vzpomíná na bombardování Srbska James Harff z vlivné americké PR - firmy Ruder finn. Jeho komunikační firma se sídlem ve Washingtonu pokrývala rozpad Jugoslávie válečnou propagandou. V srpnu 1991 obdržela propagandistické zadání od chorvatské vlády, v květnu 1992 od bosenské vlády a na podzim 1992 od vedení kosovských Albánců. Ve všech případech měla stejné zadání - prezentovat Srby jako utlačovatele a agresory, zatímco Chorvaty, bosenské muslimy a kosovské Albánce jako oběti. Přesně tato interpretace posloužila NATO. PR - firma splnila svůj úkol profesionálně. Podařilo se jí konflikt prezentovat špatně informované a málo aktivní veřejnosti států NATO jako válku proti "zlým Srbům". James Harff později prohlásil, že měl seznam několika stovek novinářů, politiků, zástupců humanitárních organizací a akademiků, kterých využil v procesu formování veřejného mínění. "Rozhodující je rychlost," tvrdí Harff. Když médiím dominují válečné lži, je OSN bezmocná. Harff se po válce radoval, že se mu podařil "velkolepý tah", protože firma Ruder Finn dokázala na svou stranu získat židovské veřejné mínění s velkým vlivem v médiích. To nebylo v žádném případě samozřejmé, nýbrž naopak velice obtížné, protože chorvatský zadavatel Tudjman opakovaně pronášel antisemitské výroky, a další Harffův klient - muslimský bosenský prezident Izetbegovic - požadoval vytvoření fundamentalistického státu. Když však "židovské organizace vstoupily do hry na straně muslimských Bosňáků, mohli jsme okamžitě ve veřejném mínění srovnávat Srby s nacisty", radoval se odborník na propagandu. "Téměř bezprostředně poté využila média jiný projev, nabitý emocionálními pojmy jako etnická čistka, koncentrační tábor a tak podobně. Pojmy, které bývají spojovány s představou nacistického Německa a Osvětimi. Nikdo se už nemohl proti tomu postavit, protože by byl obviněn z revizionismu. Zaznamenali jsme stoprocentní úspěch."
Str. 177 - 178 - Jen několik týdnů po zahájení útoku NATO otiskly německé noviny Bild 1. března 1999 otřesný palcový titulek: "Nahnali je do koncentračního tábora" s komentářem: "Koncentrační tábor. Noční můra znovu ožila. Z Kosova se včera množily zprávy, že Srbové nahánějí tisíce Albánců do obrovských táborů." Každý, kdo v Německu dělá takové narážky, dotýká se národního traumatu, pod jehož vlivem jsou lidé otřeseni a lze je snadněji získat pro válku. "Tajné služby i očití svědkové referují o koncentračních táborech a masivních popravách zastřelením," napsal 12. dubna 1999 také německý list Express pod titulkem: "Válka v Kosovu: Akty krutosti". Také německý ministr obrany Rudolf Scharping 28. března 1999 na tiskové konferenci výslovně hovořil o koncentračních táborech, aby tak legitimizoval probíhající válku, vedenou NATO. "Když slyším, že severně od Prištiny bude zřízen koncentrační tábor, když slyším, že tam mají zavírat rodiče i učitele dětí a učitele přímo před očima dětí střílejí, když slyším, že jsou v Prištině srbští obyvatelé vyzývání, aby malovali na dveře svých bytů velké "S" a vyhnuli se tak čistkám, pak vidím, že je tady v běhu něco, před čím nemůže žádný civilizovaný Evropan nadále zavírat oči, leda že by chtěl pohlédnout do šklebu vlastních dějin," prohlásil Scharping chmurně. Němečtí novináři Jo Angerer a Mathias Werth se rozhodli Scharpingovo tvrzení ověřit a odletěli po válce do Prištiny, aby se očitého svědka Shabana Kelmendiho zeptali, zda fotbalový stadion v Prištině opravdu sloužil jako koncentrační tábor. "Tehdy tam nebyl vězněn ani jediný zajatec nebo rukojmí," prohlásil očitý svědek. Koncentrační tábor neexistoval. Neexistovalo ani ono "S" na dveřích srbských bytů. To co německý ministr obrany vyprávěl, bylo "v lepším případě bona fide šířenou propagandou, pravděpodobně však jednoduše vymyšlenou historkou o krutostech", zní v závěru pozoruhodného dokumentárního filmu "Es begann mit einer Lüge" (Začalo to lží), natočeného oběma novináři.
Str. 178 - 179 - Způsob vytváření propagandistických lží byl překvapivě jednoduchý. Malá válka, probíhající v Kosovu mezi srbskými silami a guerilami UCK, si vyžádala mrtvé na obou stranách - to bylo známo. Jenomže toto násilí bylo překrouceně prezentováno tak, jako by vždy brutální Srbové v Kosovu bezdůvodně vraždili bezbranné Albánce. Organizace NATO následně argumentovala tím, že musí Srbsko bombardovat, aby zastavila etnické čistky. Že přitom porušila Chartu OSN a že také kosovští Albánci se dopustili násilností a zločinů - o tom nepadla ani zmínka. Především však docházelo k cílenému rozšiřování lží.
Nezákonná válka proti Ukrajině od roku 2014
Str. 245 - Válka, která vypukla na Ukrajině v roce 2014, je na první pohled občanskou válkou Ukrajinců proti Ukrajincům. Podle Charty OSN tudíž tento konflikt není případem pro OSN, protože tato je kompetentní pouze k urovnávání mezistátních konfliktů. Ten kdo se však do problému ponoří bedlivěji, záhy sezná, že jak USA, tak i Rusko jsou ve válce na Ukrajině skrytě angažovány. Tím se válka na Ukrajině, která v době publikování této knihy stále trvá, stává zvlášť delikátním mezinárodním konfliktem, protože zde proti sobě koneckonců stojí dva stálí členové Rady bezpečnosti OSN - USA a Rusko, přičemž oba disponují jadernými zbraněmi. Stejně jako v době kubánské krize hrají i nyní obě strany se zakrytými kartami a pokoušejí se stáhnout Ukrajiny do své sféry vlivu. Tato politika staví zemi tváří v tvář hrozbě roztržky mezi proamerickými a proruskými Ukrajinci.
Str. 245 - 268 - Z historického hlediska vzato patří Ukrajina do ruské sféry vlivu. Patří zároveň k zakladatelům OSN a od roku 1945 je členem s vlastním hlasem ve Valném shromáždění. V období studené války však nebyla samostatným státem, nýbrž stejně jako Bělorusko svazovou republikou Sovětského svazu. Z toho důvodu odevzdávala Ukrajina svůj hlas na půdě OSN vždy ve shodě s Moskvou. Jako svazová republika Sovětského svazu patřila také do sestavy Varšavského paktu - Ruskem vedené vojenské aliance, vzniklé v roce 1955 v reakci na založení NATO. Komunistická strana Ukrajiny určovala místní politiku v úzké shodě s Komunistickou stranou Sovětského svazu (KSSS) - jedinou relevantní politickou silou na teritoriu SSSR. V období let 1945 - 1991 byla tedy Ukrajina pevně zakotvena ve sféře vlivu Moskvy. Po rozpadu SSSR se geopolitická mapa světa od základu změnila. Dne 24. srpna 1991 vyhlásila Ukrajina nezávislost na SSSR. Rozpad Sovětského svazu poskytl americkému impériu poprvé šanci na rozšíření vlivu do východní Evropy a přijetí Moskvou dříve ovládaných, nyní již bývalých členských států Varšavského paktu do NATO. Polsko, Česká republika a Maďarsko se staly členy NATO v roce 1999. Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko přistoupily v roce 2004. Albánie a Chorvatsko byly přijaty do NATO po rozpadu Jugoslávie, v roce 2009. Touto expanzí stoupl počet členských států na dnešních 28. Z pohledu Rusů je toto masivní rozšiřování NATO směrem na východ nejen provokací, nýbrž reálným nebezpečím. Rusové se cítili oklamáni. Vždyť po pádu berlínské zdi v roce 1989 podpořili mírové sjednocení Německa tím, že souhlasili, aby NDR vystoupila z Varšavského paktu a znovusjednocené Německo zůstalo členem NATO. Aby toto umožnili, stáhli Rusové za vlády Michaila Gorbačova z NDR pokojnou cestou 340 000 vojáků. Znovusjednocení Německa prosazovali spolkový kancléř Helmut Kohl a ministr zahraničních věcí Hans-Dietrich Genscher. Americký ministr zahraničních věcí James Baker v listopadu 1989 prohlásil, že Spojené státy nemají proti znovusjednocení námitek, avšak pouze tehdy, zůstane-li sjednocené Německo členem NATO. Tehdy byla na stole také zajímavá idea, podle níž by NDR opustila Varšavský pakt a SRN NATO a znovusjednocené Německo by se stalo jako Rakousko, Švédsko nebo Švýcarsko neutrálním státem, stojícím mimo vojenské bloky. Osobně bych považoval za správné, kdyby Německo odešlo z NATO a zaujalo pozici v Evropě jako neutrální stát. Pro amerického prezidenta George Bushe st. však neutrální Německo přijatelnou variantou nebylo. Prezident SSSR Gorbačov, který v roce 1990 obdržel Nobelovu cenu za mír, souhlasil se znovusjednocením Německa a jeho setrváním v NATO, jako protihodnotu však požadoval záruku, že se NATO poté nebude dále rozšiřovat dále na východ. USA o tom Rusy ujistily, NATO nerozšíří svou sféru vlivu "ani o centimetr dále na východ", slíbil 9. února 1990 americký ministr zahraničních věcí James Baker v Kateřinině sále moskevského Kremlu. Německý ministr zahraničních věcí Genscher již předtím, 31. ledna, v zásadním projevu na Evangelické akademii v Tutzingu prohlásil, že "k rozšíření teritoria NATO směrem na východ, to jest blíže k hranicím Sovětského svazu nedojde". Přijetím dalších členů do NATO však tato organizace svůj slib mnohokrát porušila. To Rusy pochopitelně rozzuřilo. Toto nespolehlivé chování vedlo k tomu, že "Rusové už nyní západním slibům nevěřili". Po rozpuštění Varšavského paktu doufalo mírové hnutí v Evropě i v rozpuštění NATO, což se však nestalo. Tehdejší úřadující generální tajemník NATO a bývalý německý ministr obrany Manfred Wörner z CDU pronesl 17. května 1990 v Brémách plamenný projev, ve kterém se stavěl za zachování NATO. Této organizace se nemusí nikdo obávat, neboť podstatou funkce NATO je "zabránit válce. Naše strategie a naše aliance jsou výlučně defenzivní. Nikoho neohrožují - ani dnes, ani zítra. Nebudeme nikdy prvními, kdož použijí zbraně", ujišťoval Wörner. To se mělo později ukázat jako lež. "Skutečnost, že jsme připraveni nevysílat žádné jednotky NATO za hranice území Spolkové republiky, poskytuje Sovětskému svazu pevné bezpečnostní záruky", znělo ujištění ze strany generálního tajemníka, jež se však později rovněž ukázalo jako lež. Prakticky všichni ruští politikové odmítají rozšiřování NATO směrem na východ. V této otázce existuje v Rusku vnitropolitický konsensus. "émonizace Vladimíra Putina není žádná politika", připomínal správně bývalý americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger. "Západ musí pochopit, že Ukrajina nikdy nemůže být pro Rusko cizí zemí jako kterákoliv jiná." Ukrajina byla dlouho součástí Ruska a navíc má Rusko v Sevastopolu a Feodosiji na poloostrově Krymu dislokovány Černomořské loďstvo a jednotky v počtu 25 000 vojáků. Přítomnost ruských vojsk na Krymu je smluvně garantována do roku 2047 a Moskva vždy zdůrazňovala, že se této zóny vlivu nevzdá. NATO toto však nezajímalo. Na jejím vrcholném summitu konaném v dubnu 2008 v rumunském hlavním městě Bukurešti, podpořil americký prezident George Bush ml. plán na přijetí Ukrajiny a také Gruzie do NATO, přestože věděl, že to Rusy rozzuří. "Člověk si může představit ten poprask, který by nastal ve Washingtonu, kdyby Čína dávala dohromady mocnou vojenskou alianci a pokusila se pro ni získat Kanadu a Mexiko," komentoval později trefně tento vývoj americký politolog John Mearsheimer z university v Chicagu. Myšlenku rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzií podpořili na bukurešťském summitu také Britové. Francie a Německo se však postavili proti a došlo tak ke konfliktu uvnitř NATO. Přesto se v závěrečném "Prohlášení z Bukurešti" ze 3. dubna 2008 pravilo, že organizace NATO "vítá" "euroatlantické aspirace" Ukrajiny a Gruzie. Aliance se dnes usnesla, že tyto dvě země se mají stát členskými státy NATO. Organizace NATO "se stala především strategickým nástrojem Američanů, po roce 1991 víc než kdykoliv předtím.", vyjádřil se někdejší spolkový kancléř Helmut Schmidt kriticky v jednom novinovém článku z října 2008. "Spojené státy si s pomocí NATO nárokují vedoucí úlohu v Evropě." Čtyři měsíce po summitu NATO, 8. srpna 2008, napadla Gruzie s americkou podporou odštěpenou jižní Osetii. Gruzínský prezident Michail Saakašvili předtím povýšil vstup své země do NATO na národní prioritu a doufal, že se s americkou podporou jižní Osetie zmocní znovu zmocní. Gruzínská armáda byla cvičená americkými důstojníky. Gruzie neměla mandát Rady bezpečnosti OSN, a její útočná válka byla nezákonná. Rusko internovalo a ve válce zvítězilo. Heidi Tagliaviniová, specialistka švýcarského ministerstva zahraničních věcí pro Gruzii, zkoumala okolnosti vypuknutí konfliktu. A dospěla k závěru, že válku začala Gruzie. Krátká gruzínská válka byla předehrou k daleko nebezpečnějšímu konfliktu o Ukrajinu. Američtí geostratégové mezitím otevřeně prohlásili, že je třeba zaplést Německo a Rusko do války, oslabit tak Evropu a zabezpečit dominanci amerického impéria. "Hlavním zájmem USA, pro který jsme vždy vedli válku - první, druhou i studenou - , byly vztahy mezi Ruskem a Německem," prohlásil v roce 2015 na přednášce v Chicagu americký geostratég George Friedman z poradenské služby Stratford.. "Pokud jsou jednotny, jsou jedinou mocí, která nás může ohrozit. Naším hlavním zájmem je zajistit, aby tento případ nenastal.." Nejlepší by bylo, kdyby se obě země navzájem oslabily, navrhoval Friedman. "Doporučuji techniku, kterou použil prezident Ronald Reagan vůči Íránu a Iráku: Podporoval obě válčící strany! Ty pak bojovaly proti sobě a nikoliv proti nám.. Díky svému dominujícímu letectvu může americké impérium kontrolovat vzdušný prostor nad mnoha oblastmi světa. Svými loděmi ovládá Washington světová moře. "Spojené státy ovládají všechna světová moře. To žádná mocnost předtím nedokázala. Proto můžeme vstoupit do jiných zemí, ale ony nemohou vstoupit k nám. To je velmi krásná věc," jásal Friedman. Pokud se týče pozemních vojsk, jsou ovšem Američané v Evropě a Asii zcela přečísleni, protože v okamžiku, kdy se vojenskou botou dotkneme evropské půdy, jsme na základě demografických rozdílů v totální početní nevýhodě", dával Friedman k úvaze. "Rusko věří, že Spojené státy chtějí Ruskou federaci zničit. Ale já myslím, že jí nechceme zabít, nýbrž jen zranit."
Poté co se ukrajinský prezident Viktor Janukovyč v listopadu 2013 zdráhal podepsat asociační dohodu s EU, došlo na známém náměstí Majdan v ukrajinském hlavním městě Kyjevě k velkým demonstracím. Dne 15. prosince 2013 navštívil tábor protestujících na Majdanu americký senátor John Mc-Cain a povzbuzoval demonstranty, aby svrhli ukrajinskou vládu. Koncem února situace na Majdanu eskalovala. Dne 20. února 2014 došlo k masakru, když ostřelovači zahájili z různých domů palbu na policisty a demonstranty. Na místě zůstalo více než 40 mrtvých. Vypukl chaos. Odpovědnost za masakr byla okamžitě připsána úřadující vládě prezidenta Viktora Janukovyče a její speciální jednotce Berkut. "Svět nesmí přihlížet tomu, jak nějaký diktátor vraždí svůj lid," komentoval situaci pro německý bulvární list Bild boxer Vitalij Kličko, který chtěl svrhnout vládu. Změna režimu slavila úspěch: Janukovyč byl svržen a uprchl do Ruska. Kdo však opravdově stál v pozadí za pučem? "kdo střílel, nelze říci, já to také nevím", prohlásila Ina Kirschová, která byla 20. února v Kyjevě a předtím pracovala jako ředitelka Evropského centra pro moderní Ukrajinu. "Ale musel to být někdo, kdo měl zřejmý zájem na eskalaci situace. Tedy nokoliv Janukovyč, který přece sám sebe svrhnout nechtěl." Mnozí z demonstrantů byli placeni, tvrdí Kirschová. "Existují lidé jako americký miliardář George Soros, kteří financují revoluce. Soros podporoval také Majdan. Platil tamějším lidem, kteří si za dva týdny na Majdanu vydělali víc než za čtyři pracovní týdny na západní Ukrajině", prohlásila Kirschová. Také na akci protivníků, anti-Majdanu, byli lidé zaplaceni. "existovaly taxy za každý úkon. Znám lidi, kteří ráno inkasovali u odpůrců na anti-Majdanu, pak vyrazili na Majdan a inkasovali tam ještě jednou. To není na Ukrajině nic neobvyklého." Sporná je rovněž střelba profesionálními ostřelovači. Německá televize ARD vyslal na Ukrajinu tým žurnalistů. "Jsme přesvědčeni, že mnozí mrtví z 20. února byli cíleně zabiti seshora - nebo jinak řečeno profesionálními ostřelovači", prohlásil německý novinář Stephan Stuchlik z politického magazínu Monitor. "To je ovšem v rozporu s teorií státní prokuratury: Většina jednotky Berkut se podle všeobecného mínění nacházela dole na ulici." Monitor v napínavém vysílání oznámil, že vláda, která se dostala pučem k moci, poštvala svou státní prokuraturu na jednotku Berkutu", konstatuje Stuchlik. Jenomže tato teze nesouhlasí s fakty. " Tak jednoduché to nemohlo být", vysvětluje Stuchlik. "Za prvé - byli demonstranti onoho dne očividně střeleni do zad, což je důležité z toho důvodu, že se v týlu demonstrantů nacházel hotel "Ukrajina", který byl 20. února vlastně jedním z hlavních stanů. Pak je v radioprovozu slyšet Janukovyčovy ostřelovače, jak se diví, že tu jsou lidé zabíjeni - a sice profesionálními střelci, které neznají. Berkut, speciální jednotka ukrajinské policie, byla vybrána za obětního beránka. Po puči se na Ukrajině dostali k moci ministerský předseda Arsenij Jaceňuk a prezident Petro Porošenko - dva přátelé USA, kteří chtějí zemi vést do NATO. Zatímco svržený Janukovyč obdržel v Rusku politický azyl, odcestoval pučem k moci dosazený nový prezident Petro Porošenko do Washingtonu a pronesl v září 2014 v americkém Kongresu plamenný projev, ve kterém prohlásil: "Děkuji Spojeným státům za solidaritu." Zatím je třeba na základě dostupných historických dokumentů vycházet z toho, že Spojené státy podporovaly puč, provedený na Ukrajině v únoru 2014. "Byl to Západem sponzorovaný puč, o tom není žádných pochyb," prohlásil bývalý důstojník CIA Ray McGovern. Spojené státy svrhly vládu na Ukrajině a Victoria Nulandová tahala v americkém ministerstvu zahraničních věcí za nitky spolu s americkým velvyslancem na Ukrajině Geoffreyem Pyattem. Událostmi okolo převratu na Ukrajině se rovněž zabývá zpráva estonského ministra zahraničních věcí Urmase Paeta, který v odposlechnutém telefonátu již 26. 2. 2014 - to jest pouhých 6 dnů po masakru - sdělil Vysoké pověřenkyni EU pro zahraniční politiku Catherin Ashtonové, že mrtví demonstranti z 20. února nebyli zavražděni režimem, nýbrž vlastními souputníky, kteří nyní sestavují vládu. Paet prohlásil, že zranění mrtvých demonstrantů jakož i některých policistů, kteří byli na onom místě rovněž zastřeleni, nesou "stejný rukopis". Byl použit "stejný druh střel". Paet dodal, že proto vzniká stále silnější "dojem, že v pozadí za zákeřnými střelci nestál Janukovyč, nýbrž někdo z nové koalice", tedy skupiny kolem Porošenka, která se pučem dostala k moci. Ashtonová byla vývody estonského ministra zahraničních věcí zjevně ohromena a odpověděla: "Myslím, že chceme vyšetřování. Domnívám se, nevím. Svatá dobroto." Většina evropských a amerických novin stejně jako na známých televizních stanicích nebyl o této tajné stránce mezinárodní politiky možno prakticky nic zaslechnout. Jak vyplývá z odposlechnutého telefonního rozhovoru, Victoria Nulandová organizovala puč v americkém ministerstvu zahraničních věcí, sestavovala novou vládu kolem ministerského předsedy Jaceňuka a urazila Evropany rčením "Fuck the EU". Krátce před pučem z 20. února hovořila po telefonu s americkým velvyslancem v Kyjevě Geoffreyem Pyattem. Pyatt byl odpovědný za udržování kontaktu s pučisty. "Nemyslím, že by se Kličko měl být součástí nové vlády. ... Myslím, že to není nutné, myslím, že to není dobrý nápad ," sdělovala Nulandová telefonicky Pyattovi s odkazem na známého boxera Vitalije Klička, který vedl protesty na Majdanu. "Jsem přesvědčena, že ten správný muž je Jaceňuk, má ekonomickou zkušenost a má také politickou zkušenost." Nulandová navrhovala zapojit do zpracování veřejnosti OSN a generálního tajemníka Pan Ki-muna. Pan Ki-mun "by mohl pomoci, aby se celá ta věc stala neprůstřelnou. A víš co: Fuck the EU." Někteří Ukrajinci věděli, že Američané chtějí jejich vládu svrhnout. V ukrajinském parlamentu odhalil americké přípravy puče již 20. listopadu 2013 poslanec Oleg Carov v projevu, přerušovaném četnými výkřiky z pléna. "Ve své funkci zástupce ukrajinského lidu jsem od aktivistů organizace Volja obdržel jasné důkazy, že na našem území je s podporou a přímou účastí amerického velvyslanectví v Kyjevě realizován projekt "TechCamp", v jehož rámci se připravuje občanská válka na Ukrajině." V rámci projektu bude podněcována revoluce, mající za cíl svrhnout úřadující vládu. "Projekt dozoruje americký velvyslanec na Ukrajině Geoffrey Pyatt, který také odpovídá za jeho průběh", odhalil poslanec Carov. "Američtí instruktoři vysvětlovali, jak lze využít internetu a digitálních sociálních sítí k manipulaci veřejného mínění ... a provokování násilných nepokojů." Tito technici slavili úspěch v Libyi, Egyptě a Tunisku. Podle ustanovení Charty OSN je však "nepřípustné zasahovat do vnitřních záležitostí jiného státu", protestoval správně Carov. "To musíme vyšetřit"! Jeho požadavek však nezískal potřebnou většinu. Také německý profesor státního práva Karl Albrecht Schachtschneider oprávněně kritizoval puč na Ukrajině jako akt, odporující mezinárodnímu právu. "Západ převrat na Ukrajině podporoval, pokud vůbec neřídil," konstatoval. "Byla to hrubá porušení vnitřní i vnější suverenity Ukrajiny. To, že Majdan z podstatné části nevznikl z vlastního popudu a vlastních sil občanů Ukrajiny, je zřejmé," seznal Schachtschneider dva měsíce po puči. Západ "použil osvědčenou metodu převratu, nějakým způsobem zdánlivě zabarvenou revoluci". V jádru věci se jednalo o rozšíření NATO. "Lze sotva pochybovat o tom, že Západ intervenoval "subverzívně" - jak to nazývá mezinárodní právo -, aby získal vhodnou vládu ochotnou vést Ukrajinu do Evropské unie a časem i do NATO," konstatuje tento německý znalec státního práva.
Rusové sledovali události v Kyjevě velice pozorně. A brzy pochopili, že puč na Ukrajině koordinuje Porošenko s Parubijem a " na americkém velvyslanectví v podstatě bydleli, protože neuplynul den, během kterého by americkou ambasádu v Kyjevě nenavštívili". Prezident Vladimír Putin neměl v úmyslu vzdát Ukrajinu bez boje. Podle vlastních slov vydal bezprostředně po svržení Janukovyče, v časných ranních hodinách 23.2.2014, rozkaz zahájit proces "znovuzískání" Krymu. Až do tohoto "státního převratu... jsme nikdy nepomysleli na to, oddělit Krym od Ukrajiny", vykládal Putin v ruské televizi. Jakmile však bylo jasné, že se v Kyjevě po puči chopila moci proamerická a Rusům nepřátelská vláda, bylo třeba hájit základnu Černomořského loďstva a strategické zájmy Ruska. Proto dne 27.2.2014 ruští vojáci v zelených uniformách bez označení obsadili všechny strategicky významné body v Simferopolu, největším městě poloostrova Krymu. Proto se 28.2.2014 obrátil ukrajinský parlament na Radu bezpečnosti OSN se záměrem "zastavit agresi Ruské federace". Protože ruští vojáci neměli mandát Rady bezpečnosti OSN, byl jejich vojenský zásah na Krymu nezákonný. Této nezákonné ruské intervenci však předcházel nezákonný americký puč v Kyjevě, pro který rovněž neexistoval mandát Rady bezpečnosti OSN. Puč v Kyjevě a následné obsazení Krymu ukazují, že porušení mezinárodního práva stálými členy Rady bezpečnosti OSN je mimořádně nebezpečnou věcí. Dne 1.3.2014 se sešla v New Yorku Rada bezpečnosti OSN k projednání situace na Ukrajině. Na půdě OSN došlo k hádce mezi novým ukrajinským velvyslancem a Ruským velvyslancem. V tomto sporu se velvyslankyně USA přiklonil na stranu ukrajinského velvyslance. Tento krok následoval velvyslanec Velké Británie v OSN. Francouzský velvyslanec prohlásil opatrně, že kdyby Rusko vyslalo na Ukrajinu své jednotky,"byl by to nebezpečný vývoj", nabádal však zároveň ukrajinskou vládu, aby "odůvodněné ruské zájmy zohlednila". Putin rychle seznal, že OSN je zablokována. Dne 1.3.2014 si vyžádal od ruského parlamentu souhlas s vojenským zásahem na Ukrajině, který měl ochránit ohrožené ruské obyvatelstvo a vojáky Černomořského loďstva. Na poloostrově Krymu a ve východních oblastech Ukrajiny hovoří většina lidí rusky a cítí se s Ruskem spojena. Již 16.3.2014 proto 97% obyvatel Krymu hlasovalo pro vystoupení ze svazku Ukrajiny a připojení k Rusku. Bezprostředně poté následoval návrh na připojení k Ruské federaci, který Moskva již 18.3.2014 akceptovala. Od té doby poloostrov Krym nepatří k Ukrajině, nýbrž k Rusku. "Naši kolegové v západní Evropě a Severní Americe teď říkají, že jsme porušili mezinárodní právo," hájil se Putin v jednom z vystoupení v Kremlu. "Nyní se alespoň vzpomínají na to, že mezinárodní právo vůbec existuje - lépe později než nikdy". Ruské jednotky podle něj na Krym nikdy nevstoupily, "protože tam již byly - v souladu s mezinárodními dohodami. Ano, my jsme naši tamější přítomnost posílili, ale dohodnutý počet vojsk jsme nepřekročili, protože to nebylo nutné," připustil Putin. "Když Ukrajina vyhlásila nezávislost na SSSR, argumentovala přesně tak - téměř slovo od slova. Ukrajina toto právo uplatnila, ale obyvatelům Krymu by mělo zůstat upřeno. Proč?" V případě Kosova ostatně Západ prohlásil, že jednostranné odštěpení od Kosova od Srbska je legitimní a nevyžaduje souhlas centrální vlády. Nelze tedy pochopit, proč by nyní pro Krym měla platit jiná měřítka. Podobně jako před ním Kaddáfí, kritizoval také Putin ve svém projevu velice ostře americké impérium. "Spojené státy americké se nedávají vést mezinárodním právem, nýbrž svou vojenskou mocí. Jednají, jak se jim zlíbí," prohlásil Putin. Aby svým "agresím dodaly zdání legitimity, vynucují si potřebné rezoluce mezinárodních organizací, a když to z nějakého důvodu nefunguje, nedbají Rady bezpečnosti ani celé OSN, jako například v případě útoku na Jugoslávii v roce 1999.
Dne 15.3.2014 předložily Spojené státy v Radě bezpečnosti OSN rezoluci, která potvrzovala "suverenitu, nezávislost, jednotu a územní integritu Ukrajiny v jejích mezinárodně uznaných hranicích" a měla zabránit odštěpení Krymu od Ukrajiny. Rusko toto vetovalo. V Německu se navíc diskutovalo o tom, zda má být připojení Krymu k Rusku označeno za "secesi", nebo za "anexi". V USA a v Evropě "všichni okamžitě použili termínu anexe", říká žurnalistka Gabriele Krone - Schmalzová. "Přitom je to z hlediska mezinárodního práva chybné. Faktem je, že mezinárodní právo v sobě spojuje nejméně dva rozporné principy. Nenarušitelnost hranic a právo národů na sebeurčení. Oba jsou stejně důležité. Nyní je třeba případ od případu zkoumat, který převáží. A nemůže to být tak, že u některých oblastí světa právo na sebeurčení akceptujeme a u jiných nikoliv,"tvrdí Krone - Schmalzová v narážce na Kosovo. Slovo "anexe" sloužilo k hanobení Ruska v zemích NATO, což je nečestné. Termínem "anexe" se rozumí násilné získání území jedním státem na úkor druhého. V hovorovém jazyku by se mluvilo o "dobytí". Pod termínem "secese" se naproti tomu označuje oddělení určitých oblastí od existujícího státu se záměrem vytvořit stát nový, nebo se připojit k jinému již existujícímu státu. K tomu došlo například v případě státy NATO podporovaného odštěpení Kosova od Srbska. Toto tvrzení rovněž podpořil například právní expert Reinhard Merkel, profesor trestního práva na universitě v Hamburku.
Po puči v Kyjevě a secesi Krymu se Ukrajina propadla do občanské války. Nový ministerský předseda Arsenij Jaceňuk se pokoušel pomocí armády, tajné služby a policie získat kontrolu nad celou zemí. Ne všichni však byli ochotni poslouchat rozkazy nové vlády. Na ruskojazyčném východě Ukrajiny, hraničící s Ruskou federací, vyhlásili Doněcká a Luhanská oblast, že pučistickou vládu v Kyjevě neuznávají. Separatisté obsadili policejní stanice a správní budovy s argumentem, že nová vláda nemá žádnou legitimitu, protože se dostala k moci nezákonným způsobem. Jaceňuk to vehementně odmítl a prohlásil všechny separatisty za teroristy. Dne 15.dubna 2014 zahájila ukrajinská armáda svoji "zvláštní protiteroristickou operaci" a s podporou tanků a obrněných transportérů napadla město Slavjansk v Doněcké oblasti. Tím začala občanská válka na Ukrajině. Když se postupujícím jednotkám na různých místech postavili civilisté, odmítli mnozí z vojáků výkon služby, protože nechtěli střílet do vlastních lidí. Krátce před vypuknutím této "protiteroristické" operace přiletěl do Kyjeva ředitel CIA John Brennan, podle všeho proto, aby pučistické vládě radil při její "protiteroristické" operaci.
V Německu stále více lidí chápalo, že jak americké impérium, tak i Rusko se skrytě pokoušejí získat na politický vývoj na Ukrajině vliv. Někteří začali využívat také ruských médií, vydávaných v němčině. Ve snaze omezit vzrůstající nedůvěru vůči Washingtonu radil americký prezident Obama Němcům, aby nesledovali ruskou televizi, jako například Russia Today.
Současně s tím na Ukrajině docházelo k další eskalaci násilí. V přístavním městě Oděse napadli pravicově radikální přívrženci nové vlády 2. května 2014 proruské Ukrajince a v Domě odborů upálili více než 40 lidí. Když francouzský filmař Paul Moreira zdokumentoval úlohu pravicových extrémistů a ultranacionalistů ve svém filmu "Masky revoluce", požádala nová Kyjevská vláda francouzskou televizi, aby ho neodvysílala. Francouzi její přání s odkazem na svobodu tisku ignorovali.
Sestřelením letu MH17 se zabývala i OSN dne 21. července 2014, kdy rezolucí číslo 2166 odsoudila sestřelení dopravního letounu a požadovala zavedení komplexního, důkladného a nezávislého mezinárodního vyšetřování. Dne 29. července 2014 se Rada bezpečnosti OSN zabývala touto problematikou znovu. Zástupci Nizozemska a Malajsie požadovali vytvoření mezinárodního tribunálu OSN, který měl vyjasnit, kdo nese za sestřel odpovědnost. Tento návrh obdržel od Ruska veto. Čína, Angola a Venezuela se zdržely. Rusko tímto vetem dalo najevo svůj postoj v Radě bezpečnosti OSN, že po válce v Kosovu (1999), v Iráku (2003), v Libyi (2011) a v Sýrií už Spojeným státům a Západu nedůvěřuje. Obávalo se, že by tohoto tribunálu bylo využito k protiruské propagandě. USA a Evropská unie učinily za sestřel letu MH 17 bez jakýchkoliv důkazů odpovědným Rusko a 29. července 2014 zavedly ekonomické sankce, namířené přímo proti Rusku. Tato opatření však porušují jak pravidla Světové obchodní organizace WTO, tak i mezinárodní právo. Na části sankcí EU se podílelo také Švýcarsko a porušilo tím svou neutralitu v ukrajinském konfliktu.
V době vydání této knihy v roce 2016 nebylo jasné, jak tento nebezpečný konflikt dopadne.
Nezákonná válka proti Jemenu v roce 2015
Nezákonná válka proti Sýrii od roku 2011
Str. 279 - 280 - V médiích států NATO v Evropě i Severní Americe je syrský prezident Bašár al-Asad líčen jako "nový Hitler" nebo "řezník z Damašku". Jde o válečnou propagandu, jejímž účelem je morálně ospravedlnit změnu režimu v Sýrii. Také Noriega v Panamě, Miloševič v Srbsku, Husajn v Iráku, bin Ládin v Afghánistánu a Kaddáfí v Libyi byli hanobení jako "noví Hitlerové", aby se nezákonné války NATO podařilo "prodat" vlastním národům. Tento trik často funguje (zejména v ČR se o Chartě OSN příliš nemluví, nebo alespoň ne ve smyslu jejího dodržování zeměmi NATO). Lidé přitom zapomínají, že Charta OSN změnu režimu striktně zakazuje a že historická realita je často mnohem komplexnější, než tvrdí propaganda NATO. Str. 280 - 285 - Sýrie má něco kolem 22 000 000 obyvatel. Více než 70% (cca 17 milionů) lidí, je muslimských sunnitů. Také kurdská menšina se počítá k sunnitům. Kromě toho je v Sýrii něco kolem 2 000 000 křesťanů jakož i zhruba 3 000 000 muslimských Alavitů, kteří se všeobecně hlásí k šíitskému islámu. Alawité pod vedením Háfize al-Asada se v roce 1970 chopili moci a kontrolují od té doby vládu, armádu a vojenskou tajnou službu. Háfiz al-Asad byl prezidentem až do své smrti v roce 2000, od kteréžto doby vládne jeho syn Bašár al-Asad. Sýrie stejně jako Saúdská Arábie, Katar, Bělorusko nebo Čína - není žádnou demokracií s různými stranami, přicházejícími k moci na základě svobodných voleb. Propaganda NATO stále znovu předstírá, že všechny země, které nejsou demokraciemi, je z toho důvodu možno bombardovat. To je naprostý nesmysl, který by mohl celý svět uvrhnout do plamenů války. Charta OSN výslovně zakazuje vedení útočných válek - každá země si může stanovit formu vlády sama, na základě principu suverenity. NATO sice může svrhávat vlády, ale bomby NATO nemohou žádnou demokracií vytvořit, což je jasně ukázalo na tragických příkladech Afghánistánu, Iráku a Libye. Ve fungujících demokraciích je zapotřebí různých stran, svobodných voleb, respektování politické opozice, ochrany občanských a lidských práv, svobody tisku a především mírového řešení konfliktů. Posledně zmíněný bod je rozhodující a právě zde je NATO špatným vzorem. V Sýrii opakovaně docházelo k případům mučení a zneužívání moci. Vládnoucí Alavité odstavili od moci fundamentalistické muslimy a džihádisty, povstání Muslimského bratrstva ve městě Hamá bylo v roce 1982 brutálně potlačeno. Asadova vláda musí být proto zcela zřejmě označena za autoritářskou. "Vláda nadále netolerovala odlišné názory," kritizovala organizace Amnesty International ve výroční zprávě za rok 2010. "Kritikové vlády, obránci lidských práv, domnělý odpůrci režimu a jiní lidé, vyjadřující odlišné názory, byli často zatýkáni a dlouhodobě drženi ve vazbě. Někteří z nich byli v nespravedlivých procesech odsouzeni k trestům vězení," praví se ve zprávě Amnesty International. "Mučení a jiné způsoby zneužívání moci byly nadále na denním pořádku a zůstávaly nepotrestány." "Kdo však na základě výše zmíněných faktů označuje Asada za "nového Hitlera", idealizuje Třetí řísi. Především však třeba uvážit, že pokud se jedná o téma lidských práv a demokracie, nemohou si země, které napadly Sýrii - mezi nimi Katar, Saúdská Arábie, Turecko a Spojené státy - osobovat žádnou morální nadřazenost. Americká tajná služba CIA před vypuknutím války opakovaně posílala do Sýrie politické vězně a nechávala je mučit syrskou tajnou službou (Extraordinary Rendition Programm). Známým se stal případ Mahera Arara s dvojím (syrským a kanadským) občanstvím. Tento muž byl v roce 2002 při přestupu na Kennedyho letišti v New Yorku Američany zatčen, neoprávněně obviněn z příslušnosti k al-Kajdě a deportován do Sýrie. Po dobu deseti měsíců byl pak syrskou vojenskou tajnou službou (SMI) držen v maličké cele (90cm široké, 180cm dlouhé a 200cm vysoké). V roce 2003 byl Arar propuštěn a vrátil se do Kanady, kde se mu podařilo prokázat svoji nevinu. Přestože Asad a jeho mocenský aparát někdy postupoval vůči politickým protivníkům velice brutálně, byli si Alavité zároveň vědomi toho, že nemohou výsadní postavení svého klanu a dominanci politické strany Baas založit pouze na násilí. Proto uzavřeli se sunnitskou většinou - obchodníky a živnostníky z Damašku a Aleppa - spojenectví. "Dohoda zněla: Vy nebudete nastolovat otázku moci a my vás nebudeme rušit při vašich obchodech," vysvětluje německý odborník na oblast Blízkého východu Michael Lüders. Náboženským menšinám, především křesťanům, byla zaručena volnost vyznání, pokud nebudou zpochybňovat vedoucí postavení Alavitů. Různé etnické skupiny žili za Asada vedle sebe v míru. Křesťané mohli neomezeně vyznávat svoji víru a šíité se sunnity se vzájemně respektovali a nevraždili se mezi sebou. Klan Asadů vedl Sýrií jako sekulární stát socialistického ražení. "Sýrie byla pokojnou zemí, kde neexistovalo žádné napětí mezi jednotlivými vrstvami společnosti," vzpomíná také indický velvyslanec Shri V. P. Haran na rok 2009. "Syrské ekonomice se dařilo dobře a průměrný růst činil více než 5%." Nebyla tu ani válka, ani terorismus. "Veřejný pořádek nepředstavoval nikdy žádný problém," vzpomíná indický velvyslanec, který působil v Sýrii od roku 2009 až do roku 2012. Syrský prezident není žádný nový Hitler. Před vypuknutím války se vystudovaný oční lékař Asad těšil podpoře zhruba 80% obyvatelstva Sýrie. V roce 2009 byl zvolen v jedné anketě nejoblíbenější arabskou osobností. Asad není žádným fundamentalistou, nýbrž sekulárně a liberálně orientován. "V opravdovosti byl prezident Asad u obyvatelstva velice oblíben. Byl mladý, vzdělaný na Západě a nebažil po penězích ani po moci - takový je názor mnoha Syřanů," vypráví Karin Leukefeldová, která jako novinářka na volné noze píše pro různé deníky a týdeníky články z Blízkého a Středního východu a Sýrii zná tak říkajíc z první ruky. Jenomže média blízká NATO nechtějí její rozdílnou analýzu slyšet. "Prezentujete Asada příliš pozitivně, postrádám tam kritiku toho, že vraždí svůj lid, že je diktátor, že ničí zemi - takové výtky slýchám stále dokola od redaktorů nebo na poradách," vysvětluje Leukefeldová. Od vypuknutí války v roce 2011 byly v západních médiích rozšiřovány "masivní falešné informace" o Sýrii, jejichž cílem bylo démonizovat Asada a "prodat" válku vlastnímu obyvatelstvu států NATO, kritizuje žurnalista Helmut Scheben, který 16 let pracoval pro švýcarskou televizi SRF. Mnohé zprávy, které přinášejí CNN, ZDF nebo Spiegel, se jednostranně opírají o neprůhlednou "Syrskou pozorovatelnu, dohlížející na dodržování lidských práv" Usámy Aliho Suleimana, který pod pseudonymem Rami Abdul Rahman provozuje "PR - agenturu Asadových protivníků" a z řadového domu v Coventury severně od Londýna rozesílá do světa zprávy o Sýrii.
Hlavním důvodem vypuknutí války v Sýrii je, že země NATO - USA, Velká Británie, Francie a Turecko usilují o změnu režimu v Damašku a svržení Asada. Mnohé operace probíhaly ve skrytu a pro veřejnost zůstávaly dlouho nepostřehnutelné. Nyní jsou však již dostupná historická data, která dokazují, že válka v Sýrii je opravdu tajnou válkou NATO. ₉₉Depeše ministerstva zahraničních věcí, publikované prostřednictvím Wikileaks, dokládají, že Bushova vláda usilovala o destabilizaci v Sýrii a že tyto snahy měly přesah až do období Obamovy vlády," odhalil americký investigativní novinář Seymour Hersh v dubnu 2016. ₉₉Bush dával Sýrii v letech svého prezidentství vždy do spojitosti se třemi členy ₉₉osy zla"- Irákem, Íránem a Severní Koreou." V prosinci 2006, více než pět let před vypuknutím války, vypracoval William Roebuck, který působil na americkém velvyslanectví v Damašku, analýzu ₉₉slabých míst" Asadovy vlády a vyjmenoval metody, s jejichž pomocí se dá ₉₉pravděpodobnost destabilizace " zvýšit. Doporučoval podněcovat napětí mezi stoupenci jednotlivých náboženských vyznání. ₉₉Další depeše z roku 2006 dokládá, že americké velvyslanectví poskytlo 5 milionů dolarů na financování disidentů", referuje Hersh. V roce 2008, tři roky před vypuknutím války, požadovaly Spojené sáty svržení Asada u příležitosti tzv. konference Bilderbergských . Bilderbergští jsou soukromým spolkem vlivných osobností z oblasti politiky, vojenství a ekonomiky, pocházejících převážně ze států NATO, založeným v roce 1954. Tito lidé se každoročně setkávají. Poprvé se tato akce konala v hotelu Bilderberg poblíž nizozemského Arnhemu - odtud také název spolku. Akce tohoto spolku jsou vždy určeny jen pro pozvané a pro novináře i veřejnost utajené. Ze třídenního jednání spolku sice existuje souhrn bodů jednání, ale neexistuje přesný záznam toho, co bylo řečeno. Navíc nic z jednání spolku není určeno pro veřejnost a novináře. Po tomto setkání se ve Velké Británií a Francií mluvilo ve vysokých úřednických a diplomatických kruzích o svržení Asada a jeho režimu a nastolení amerického modelu demokracie. K tomu, aby dosáhly změny režimu, potřebovaly země NATO - USA, Velká Británie, Francie a Turecko spojence přímo na místě. Nalezly je ve dvou monarchiích z oblasti Perského zálivu - Kataru a Saúdské Arábii. Také ony chtěly Asada svrhnout a měly pro to svoje vlastní důvody. Jako vždy v oblasti Blízkého východu, hráli zde i nyní hlavní roli suroviny - ropa a zemní plyn.
Str. 285 - 286 - Na rozdíl od sousedního Iráku nedisponuje Sýrie velkými zásobami ropy a zemního plynu. Těžba v Sýrii činila před vypuknutím války asi 4 00 000 barelů ropy denně a u zemního plynu 5 000 000 000 kubických metrů ročně. To jsou sice pozoruhodná čísla, leč ve srovnání se Saúdskou Arábií, Íránem a Katarem musí být syrská těžba ropy a zemního plynu označena za skromnou. Přesto jsem toho názoru, že nezákonný útok na Sýrii má s ropou a zemním plynem mnoho co do činění, protože Sýrie je nesmírně důležitou tranzitní zemí pro vedení ropovodů a plynovodů. Tato skutečnost je v západních médiích, blízkých NATO, ovšem zmiňována jen velmi zřídka. Přitom ten, kdo kontroluje vládu v Damašku, může také kontrolovat přísun ropy a zemního plynu syrskými produktovody do Evropy. Suezská krize dokazuje, jak je Sýrie jako tranzitní země důležitá. Jak bylo zmíněno výše, Egypt byl v roce 1956 v rámci nezákonné války napaden Francií, Velkou Británií a Izraelem, načež egyptský prezident Gamal Abdel Násir nařídil zablokování Suezského průplavu. Jako náhradní trasu by tehdy bylo možné použít velký ropovod, provozovaný Iraq Petroleum Company. Tento ropovod vedl mimo jiné i přes území Sýrie do přístavu Tripolis na území Libanonu. Násir však této alternativně zabránil. Na jeho příkaz provedli syrští inženýři v roce 1956 na čerpacích stanicích ropovodu sabotáže. Tím byl transport ropy přes území Sýrie znemožněn. V roce 2009, dva roky před vypuknutím války, se o ropovodech a plynovodech na území Sýrie jednalo znovu. Katarský vládce, šejk Hamad bin Khalifa al-Thani, přiletěl do tureckého lázeňského střediska Bodrumu a oznámil tam tureckému ministerskému předsedovi a pozdějšímu prezidentovi Erdoganovi, že by Katar velice rád postavil plynovod, vedoucí z Kataru přes S. Arábii, Jordánsko a Sýrii, až do Turecka. Erdogan byl nadšen, neboť doufal, že tímto posílí vliv Turecka. EU je totiž silně závislá na dodávkách ruského zemního plynu. "Plynovod mezi Katerem a Tureckem by přispěl k tomu, aby se tento problém jednou provždy vyřešil," doufal Erdogan. Turecko a Katar měly ovšem jeden problém: Pro plánovanou stavbu planovodu potřebovaly souhlas Sýrie, jenže Asad odmítl. "V roce 2009 se Asad zdráhal podepsat Katarem navrženou dohodu, podle které měl vést plynovod z katarského naleziště North Field, hraničícího s íránským nalezištěm South Pars, přes Saudskou Arábii, Jordánsko a Sýrií až do Turecka, aby tak zabezpečil zásobování evropských trhů na úkor Ruska,"soudí britský badatel Naffeez Ahmed. "Asad odůvodňoval odmítnutí tím, že hájí zájmy svého ruského spojence, který je nejdůležitějším dodavatelem zemního plynu do Evropy." Asadovo rozhodnutí nebylo až tak překvapivé, protože Rusko je spojencem Sýrie. Rusko má v Sýrii rovněž vojenské základny v Latakii a Tartusu. Sýrie tudíž nebyla ochotna podpořit Katar v tom, aby zaplavil Evropu svým zemním plynem, nýbrž se rozhodla respektovat zájmy Putina a Gazpromu. Toto rozhodnutí rozzuřilo nejen katarského vládce al-Thaniho a Erdogana, ale také saúdského prince Bandara bin Sultana, který projekt katarského plynovodu podporoval, aby oslabil věčného rivala - Írán. Ropa a zemní plyn se tak znovu nestaly pro místní obyvatelstvo požehnáním, nýbrž prokletím. "Myslím, že Saudská Arábie a Turecko představují dvě největší nebezpečí pro světový mír," soudí Američan Dick Black, který jako poslanec za Republikánskou stranu zasedá v Senátu za stát Virginia . "Je to Saudská Arábie, která svou wahhábitskou doktrínou rozsévá terorismus po celém světě. Není to Írán nebo Sýrie ani žádná jiná země."